Článek
O generačních podvědomých vzorcích a rodových programech.
Možná si říkáte: „To je přece pravěk. Doba, kdy žily moje prababičky. Co bych s tím měla společného?“
Ale věřte – pokud jste neprošly terapií, nenahlédly do stínů své duše a nezačaly vědomě uzdravovat, pak vás jejich příběhy stále ovlivňují. Někdy i bolestivě, aniž byste věděly proč.
Tyto vzorce totiž smrtí předka nekončí.
Přenášejí se dál. Z matky na dceru. Z dcery na další dceru. A tak dále až do dnešní generace.
Jsou jako vzácné koření, které má „okořenit“ životy. Jenže často to je jen hořká směs bolesti.
DNES JE TO NORMÁLNÍ , ALE DŘÍVE TO BYLA HANBAD A HŘÍCH:
Doby našich prababiček byly jiné.
To, co dnes bereme jako samozřejmost – například být svobodná matka – bylo dříve hříchem a hanbou.
Ženy bez muže byly označované za poběhlice, jejich děti za parchanty.
Tyto děti pak nesly tíhu posměchu, vyčlenění, šikany.
Žena tehdy „musela mít muže“.Muže jako živitele, jako „hlavu rodiny“, jako důkaz své normálnosti. A ať byl vztah jakýkoliv, co Bůh spojil, člověk nesměl rozdělit. Jaká doba takové emoční vzorce:
Rozvod byl ostuda.
Zůstat sama – téměř nemyslitelé.
Žít bez muže je boj přežití.
Osobní rozvoj, péče o duši je výdobytek dnešní doby. Dříve ženy žily tak, aby přežily v co nejlepších podmínkách, byly brány jako počestné a slušné dámy.A právě v těchto dějinách rodu najdeme kořeny mnoha vzorců, které v sobě ženy nesou dodnes – často nevědomě.
- Ve vztahu je normální trpět.
- S ní nikdo nevydrží.
- Kvůli dětěm musí zůstat, i když to bolí.
- Muž je živitel. Sama to nezvládne.
- Rozvod je selhání.
- Když nemá vztah, je něco špatně.
Kolik z nás zůstává ve vztahu jen kvůli dětem? Trpí, ale drží dál aniž by věděla proč?! Je „černou ovcí“ rodiny protože je sama? Nese v sobě vinu, že se rozvedla a přitom si tím zachránila život? Každý její vztah skončil fiaskem-nese si úděl vzorce: “ S bní nikdo nevydrží".
