Článek
Ideální tchyně je vzácný druh a je otázkou, zda se vůbec někdy nějaká taková narodila.
Je třeba si říci, že za každou „bojovou situací“ směřovanou vůči zeťovi stojí nezpracované generační vzorce a strachy. Dcera si partnera vybírá podle vzoru, který zná od svých rodičů. Buď se přikloní k detailnímu zkopírování jejich vztahu, nebo jejich manželství bere jako odstrašující případ a zvolí si pravý opak otce.
Někdo by si mohl říci, že v takové volbě by tchyně neměla mít důvody k útokům. Jenže právě tato partnerství často nesou pachuť „zbabělosti“. Místo přísného, despotického otce, který zařídí vše, přichází na scénu tichý, zakřiknutý muž. Ten sice doma nevytvoří italské dusno, ale zároveň nebude tím, kdo „nosí kalhoty“. A tady začíná jiskření mezi oběma stranami.
Matka chce pro svou dceru to nejlepší. Obvykle. A představa, že by její holčička mohla trpět či žít v nedostatku komfortu, v ní probouzí instinkt, který ji popíchne jako skrytý trn. Naráz se mění v rozzuřenou šelmu. Útočí na oba mladé: kritizuje, navádí dceru proti němu, poukazuje na chyby, vysmívá se. Snaží se „chránit“, ale výsledkem bývá spíše vyhoštění a omezení kontaktu.
Ještě horší je varianta, kdy starší žena potřebuje dokazovat svou důležitost. To, že je stále potřebná. Ta, která dceři dávala lásku a pozornost, je najednou sesazená — její dítě je zamilované a věnuje city někomu jinému. A tak se z nich stávají sokyně v lásce. Každá bojuje o své „dítě“, o svou drahou bytost.
A to nejhorší nakonec: „dramatická umělkyně“. Ta, která chce chránit a zároveň být milována — ale způsobem, který by mohl získat Oscara za nejtemnější horor. Napadání, urážky, jedovaté poznámky na adresu zetě, očkování dcery proti němu, hysterické výstupy. Takové chování zanechává následky i po letech.
A jednou pak zazní věta, která má sílu rozlomit srdce a zatřást celým rodovým stromem:
„Maminka měla pravdu. Nikdy jsem si tě neměla brát.“
A s touto větou se do další generace zapisuje nový stín.
