Článek
Touha po lehkosti bytí, jistotě a vnitřním klidu je v nás hluboce zakořeněná.
Ale, jakmile přijde první dotek lepších zítřků, v těle se ozve směs podivných, až znepokojivých pocitů. Instinkt zašeptá: Pozor. Pryč. Uteč.
Štěstí je totiž neznámá oblast života. A neznámo v nás probouzí strach.
„Co když tam číhá něco jiného, než znám? Co když to zase bolí?“
Proto tolik žen ucukne. Staré – i když bolestivé – je totiž jistota.
Nabídka krásných chvil pak působí jako pozlátko, něco nedůvěryhodného, co se může kdykoliv rozpadnout.
Touha po změně je obrovská, ale podvědomí vysílá varovné signály. Odpor, který tato poplašná zpráva vyvolá, bývá často silnější než vymodlená pozitivní změna. Proto jsme svědky situací, kdy si naši blízcí šlapou po štěstí a zvolí ústup.
Platí zde staré pravidlo: štěstí přeje připraveným.
A připravit se znamená být ochotná vykročit do neznáma.
Pro dny rozzářené sluncem, pro úsměv bez tíhy a pro lehkost, po které toužíme, je třeba dovolit sobě samé projít proměnou. Nechat staré vzorce rozpadnout na tisíc kousků, přetřídit je a opustit. Zabouchnout těžké víko nad traumaty – nad tím, co z nich zbylo po jejich skutečném zpracování. Udělat tlustou čáru za vším, co bylo kruté k našim citům.
Bez těchto kroků není možné překročit vlastní stín.
A právě jeho překročení je první bránou ke štěstí.
