Článek
To, že jsou falešné a neupřímné, cítíte. Vaše tělo reaguje. Možná máte zvláštní pocit při objetí. Možná právě s ní cítíte, jak vás ovíjí jako had škrtič. Smyčka za smyčkou, pomalu, tiše, ale neúprosně. Dusí vás. A pak plivne jedovatou slinu. Jenže strach z nepřijetí všechny tyto pocity vyzmizíkuje.
Takové ženy nahánějí hrůzu a vnitřní deprivaci. A my? Naší přirozenou obranou je maska oběti. Hrajeme určitou roli, apelujeme na city. Ale není to proto, že bychom byly slabé. Je to program, chování zakořeněné hluboko v dětství.
Možná si pamatujete ten moment, kdy váš hlasitý pláč zalarmoval dědečka. A on – ač byl bez nohy a měl protézu – vystoupal dřevěné točité schody a přišel zachránit tu uplakanou malou holčičku. Ještě dnes, když zavřete oči, slyšíte vrzání starého schodiště a dunění, když jeho dřevěná noha dopadla na podlahu.
Hodit se do takového módu tehdy pomáhalo. Přineslo menší utrpení, když se schylovalo k bouři. Když blesky emocí od rodičů nabíraly grády. Stačilo se rozplakat – a i ten největší despota zjihnul. Nebo se zalekl, že hysterický pláč, nesoucí se po paneláku, zalarmuje sousedy.
A tak jsme si zapsaly do těla a duše program: „Když jsem hodná, obětavá, tichá, trpící… budu přijímaná.“ Spolu s programem „chudinka“ tvoří v dospělosti pěkný galimatyáš.
Snaživá, tichá, opomíjená, přehlížená… Nepřitáhnete sice žádné hromy a blesky „na první dobrou“, ale žijete v nich neustále, už od začátku svého bytí.
Přizpůsobujete se. Měníte kabáty podle potřeby. Jen aby se nic nestalo. Jen aby se nikdo nenaštval. Slovo „ne“ není ve vašem slovníku – a když už ho použijete, zacházíte s ním jako s jedovatou látkou.
A každé jeho vyřčení ve vás spustí obrovský pocit viny. Obavy nepřepískla jsem to? Nevyobcují mě z kolektivu?
