Článek
Návštěva tchyně bývá další zkouškou. Ohlášení její návštěvy je tvoje noční můra. Místo spánku leštíš skleničky, utíráš prach na místech, kam nikdo nevidí, jen aby zase neměla své „kecy“.
Vztahy s její osobou jsou na bodu mrazu. Nic se jí nelíbí, nic jí není dost dobré. Košile by žehlila jinak, jídlo by víc okořenila, na úklid je nejlepší soda a citron, bio potraviny jsou podle ní zbytečné, maso je základ jídelníčku.
Každým slovem jako by hodnotila tebe. Cítíš, jak se ti stahuje žaludek, dech se zrychluje a máš sto chutí říct „táhni“, ale tvoje výchova ti to nedovolí. A večer přichází hádka – a žádné hrátky.
Tchyně – jakákoliv – umí zmáčknout pomyslný knoflík emocí. Jako by přesně věděla, kde tě tlačí pata. Je ale jen spouštěčem toho, co uvnitř tebe bolí. Otevírá přesně ta místa, která nejsou zahojená.
Nejčastěji spouští starý vztah s vlastní matkou. To, co v tobě vyvolá, je odraz dětského strachu, nezahojených ran a dávného tvarování se do role „hodné a potřebné holky“. Její kritika jen rozsvítí světlo tam, kde je tma už dlouho.
Výpady vůči všemu, co děláš, ukazují stav tvé sebeúcty. Když tě rozhodí jen její pohled, vnitřní hlas říká: „Nejsem dost dobrá“, „Nevěřím si“. Oživuje i podvědomou touhu být oceněná, viděná, chválená. Co si sama nedáš, to nemáš – a ona ti jen nastaví zrcadlo.
Tchyně tak servíruje tvoje vlastní pochybnosti na stříbrném podnose. Nemusí nic dělat – stačí gesto, úsměv nebo povzdech. Pokud neléčíš stará zranění, ona je jen zhmotní.
Není nepřítelem. Je jen hlasitou ozvěnou toho, co v tobě čeká na zpracování: sebeúcta, hranice, vztah sama k sobě i k vlastní rodové linii. Ve chvíli, kdy tohle pochopíš, její knoflík přestane fungovat. A její slova ztratí moc.
