Článek
Dokud je vztah plný náklonnosti, svět je krásný.
Partner dostává dávky pozornosti, blízkosti a doteků, které vyživují jeho vnitřní deficit.
A on věří, že je konečně v bezpečí.
Ale jakmile se objeví první mráčky, narodí se děti, přibude práce nebo únava,
dávky už nejsou tak vysoké jako dřív.
A stará bolest z nedostatku se znovu probouzí.
Vede ho k hledání nového zdroje dočerpání.
Cíl přitom není mít milenku.
Cíl je:
být dosycen, cítit se hodnotný, být pro někoho důležitý.
Psaní si s jinou ženou je často jen únik před malým problémem,
který ale neumí říct nahlas. Nedokáže partnerce říct:
„Chybíš mi.“
„Chci být víc s tebou.“
„Potřebuji od tebe blízkost.“
Obavy z odmítnutí — stejné, jaké zažíval v dětství — mu to nedovolí.
Jeho vnitřní chlapec si pamatuje ránu:
„Nejsi dost. Nemáš nárok.“
A tak raději uteče do prostoru, kde nehrozí skutečné riziko odmítnutí.
Do virtuálního tepla, kde může být dokonalý, obdivovaný, hýčkaný.
Neřešení není problém jednoho. Je to problém obou.
Partnerka si také nese vlastní rodové vzorce a strachy.
Je to právě ona, koho někdy drží v pasivitě myšlenka:
„Když to neotevřu, neztratím ho.“
Zapomíná na sebe.
Ale postupně zapomíná i na něj.
Kolotoč kolem domácnosti, práce a povinností ji vyčerpává.
A únava zabíjí jiskru.
Na milostné SMS si ani nevzpomene.
A pěstování partnerské zahrádky odkládá „na jindy“.
Ale výběr citově zraněného partnera není náhoda
To, že si našla muže, který nese emoční deficit, nevzniklo z ničeho.
Je to odraz jejího vlastního nastavení:
jaké lásky byla doma svědkem,
kde si neumí nastavovat hranice,
jakou hodnotu přisuzuje sama sobě,
a co považuje za „normální“ ve vztahu.
Dvě zranění se potkala.
Dva vzorce se propojily.
A oba potřebují být slyšeny a léčeny.
