Článek
Syndrom nechtěného dítěte. Přináší človíčkovi nelehký životní start. Také těžký úděl bytí s důsledky, které trápí tělo i duši.
Je už odborníky dokázáno, že plod starší 42 dnů vnímá. A tak nemusí padnout ani hlasitá zmínka, ale citové rozpoložení budoucí maminky mluví za vše. I nepatrné pomyšlení na interrupci, výkyvy nálad, strach z reakce rodičů a budoucího otce je to první, co si neuronová soustava dítěte zapíše.
Takové to „sprásknutí rukama“ nastávajících prarodičů a slova: „Holka, tak brzo. To sis tedy pěkně zavařila.“ Nebo „Taková ostuda, teď se nám bude smát celé město.“ K tomu se může přidat i negativní reakce zploditele, který zahraje roli „mrtvého brouka“ tak excelentně, že zlomí srdce ženě, která nosí i jeho geny pod srdcem.
Ani když mladí spolu žijí není vyhráno. Důležité je, jak fungují. Hádky na denním pořádku, povzdechy ze stran babiček: „Kdyby ta holka neotěhotněla, tak by se s ním nemusela trápit.“ Chybějící láskyplný vztah ze strany rodiny. Vybíjení si frustrace na malém človíčkovi je silná emoční nálož vedoucí k jedinému výstupu: „Za všechno můžu já.“
Silný pocit viny, že vše se děje jenom, protože je na světě. Ono je to monstrum, které zkazilo život celé rodině. Jen díky němu maminka pláče potají do polštáře. Zkrátka a dobře je to nejhorší dítě na světě a lásku si nezaslouží.
„Na prostředí člověka, zejména na děti, nepůsobí nic duševně silněji než nežitý život rodičů.“ - Carl Gustav Jung švýcarský psychiatr a psychoterapeut
Dítě, které si prošlo tímto martýriem je silně introvertní. Těžko se seznamuje a hledá přátele. Nemá rádo ani sebe ani lidi. Nezapadá do kolektivu, stejně jako do rodiny. Jeho vztahy jsou turbulentní. Díky svému citovému traumatu vyhledává partnery ze špatné strany barikády. Hledá na straně narcistů a manipulátorů, kteří jeho deficit umně využijí ve svůj prospěch.
V oblasti psychosomatické trpí na úzkosti a deprese. Nevyhýbají se mu také závislosti. Ty mu nahrazují chybějící přijetí od blízkých. Dalším znakem je emoční přejídání se a s tím spojené projedení se až do morbidní obezity.
„Obezita je nemoc duše.“ — Martin Matoulek internista, obezitolog 1972
Zdroj: https://citaty.net/vyhledavani/?h=obezita
Takto postižení lidé kromě té opakované chybějící sebelásky si neuvědomují ani svoji hodnotu. Často opomíjejí vše, čeho dosáhli. Nevidí, jak jsou dobří a skvělí.
Trable duše lze léčit. Tak i tento „syndrom.“ Je potřeba naučit se uvidět svoji hodnotu v běžném životě. Nemusíte zdolat hory, uběhnout maraton, abyste byli jedineční. Stačí jen vědět, že i když žiji obyčejný život jsem schopný, protože zvládám každodenní rutinu, poradím si, když potřebuji, mé smysly fungují, dokážu se uživit, jsem plodný a vidím další zázraky mého života. Nezáleží kolik toho uděláte, ale jak to prožijete. Stačí i malé kroky, které vyvolají pozitivní náladu a hned jste o krůček blíže k lepším zítřkům.
