Článek
Syn a manžel v jedné osobě.
Ženy v sobě rozdýchají oheň soupeření o to, která má být „na prvním místě“. Navzájem si ukazují svá emoční zranění. Tchýně vidí ve snaše vše, co sama kdysi v sobě potlačila – spontánnost, radost ze života, odvahu být živá a trochu divoká. Zatímco ona jede v naprogramovaném režimu, který jí kdysi vtiskli, a neumí roztáhnout křídla a letět.
Někdy je vazba na potomka tak silná, že na něm doslova visí. A představa, že syn patří do náruče jiné ženy, je pro ni téměř nepřijatelná. Vyvolená je pak nepřítelem číslo jedna – i kdyby byla tou nejlaskavější dívkou na světě. Hledání chyb se stává jednou z podvědomých taktik, jak ji „vymazat“ ze srdce syna.
Tady by měl vstoupit muž.
Nastavit hranice.
A tím.
Uklidnit třenice.
A přijmout, že role matky se proměnila a on jde dál se svou partnerkou.
Je to bolestivé, ale zkušenější ženy vědí, že jednou všechny dohráváme svou určenou roli matky. Tak to chodí po staletí. I my jsme kdysi byly těmi „vetřelkyněmi“, které odloudily svého partnera jiné ženě. Není nic horšího než když syn hraje na obě strany, neumí říct stop, neumí říct ne, neumí poděkovat mámě za vše a vykročit do světa po boku své ženy.
A právě tady se láme generace. V době našich babiček se o těchto věcech nemluvilo. Vše se spolykalo, skrylo pod ubrus a ženy se učily mlčet. Matky držely syny pevně, protože byly často jediným mužským bezpečím, které měly po boku. A snachy se učily ustupovat, protože tak to prostě „bylo“.
Dnes ale už víme víc. Vidíme, kde se rodí tíha, kde se mění láska v připoutanost a připoutanost v boj. A přesto se to stále děje.
Syn se dostává mezi mlýnské kameny. Jedna žena ho porodila, druhou si vybral. A on, ať už z lásky nebo z pocitu viny, stojí mezi dvěma světy, které se od sebe vzdalují jako dvě lodě tažené opačnými proudy. Pokud nerozhodne, je drcen. A s ním všichni kolem.
To, co potřebuje, není stranění. Je to odvaha. Odvaha říct: „Mami, děkuju ti za celý život, ale teď už jdu svou cestou.“ A zároveň říct partnerce: „Jsem tady. Stojím při tobě.“
Jednoduché. A tak těžké.
Některé matky to přijmou s hořkou slzou, ale pustí. Jiné utáhnou provaz ještě víc, protože jim syn byl oporou, náplastí, smyslem. A když ho „ztratí“, vyplaví se jejich vlastní prázdnota, kterou nikdy nenaplnily.
A snacha? Ta často nechápe, proč je trestaná za něco, co nikdy neudělala. Proč je nepřítelem jen proto, že miluje. Začíná pochybovat o sobě – stačím? jsem dost dobrá? dělám něco špatně? Tchýně pochybuje o ní. A syn pochybuje o všem.
Pravda je ale prostá: nikdo nikomu nic nebere. Jen život plyne vpřed.
Matka zůstává matkou. Ta pozice je nezničitelná. Partnerka je volbou. A láskou. Jsou to dvě různé role. A přesto je tolik žen zaměňuje, jako by šlo o jeden trůn, o který se musí bojovat.
Kdyby si matka dovolila pustit syna, možná by zjistila, že neztrácí – ale získává. Novou ženu v rodině, která může být spojencem, ne soupeřem. A kdyby si snacha dovolila pochopit staré rány tchýně, možná by jí bylo o kapku lehčeji.
