Článek
Odpusť. To slovo slyší každá z nás několikrát denně.
Musíš mu odpustit.
Cti otce i matku svou.
Píše se to už v Bibli.
Jenže bolest, kterou nám svým chováním způsobili, bodá a pálí. Ničí životy. Vhání ženy do náruče chladných a zlých mužů. A vzniká pocit, že jsme v kolečku, ze kterého nejde vystoupit. Nějak to nejde. Rozhodnout se pustit to. A když už to vypadá, že se o to pokusíš, příval emocí, slz a vzteku tě ještě víc zatvrdí:
„Copak mu můžu něco takového odpustit? Vždyť já tolik trpěla.“
Za tím vším často nevidíme jednu zásadní věc: otec se netrápí. Hodil vše za hlavu. Mnohdy si ani neuvědomil, že svým chováním ubližoval. On je v pohodě. Usměvavý. A ty jsi v depresích.
Odpouštět můžeš. Ale nejdřív je potřeba přestat se vinit.
Dětská duše je křehká. Analytické myšlení se formuje až později. V době, kdy se tvoří podvědomí a propojují se synapse v mozku, nemáme tušení, že to, co prožíváme, nemusí být objektivní pravda. A tak si všechno – co slyšíme, vidíme a cítíme – ukládáme do pomyslného šuplíčku s nápisem:
Tohle je pravda. Nic víc než pravda.
Dětský překlad citového chladu a emoční negramotnosti otce není: „Nemá svůj den.“
Je to: „Je to moje vina. Já jsem příčina jeho chování.“
Nevidíme hádku v práci, konflikt se šéfem, vlastní frustraci nebo nevyřešené problémy. My si nasadíme psí hlavu.
Ochranným mechanismem těla pro přežití je zapomínání a potlačování. Život vedle chladného otce je obrovský tlak na psychiku, a tak schováváme bolest hluboko, jen abychom přežily. V podvědomí zůstávají nezpracovaná traumata – a jako třešnička na dortu role té, která je vinná.
A právě tady je potřeba „píchnout do vosího hnízda“. Do podvědomého hnízda. Pustit emoce ven. Vzít jednu urážku po druhé, každé nepohlazení, každé zlé slovo a zpracovat je.
Ať už rituálem, přes křeslo terapeuta, prací s tělem, pohybem nebo změnou vzorců. I práce s vnitřním dítětem dokáže dělat zázraky.
Zkus si položit jednoduché otázky:
Nesu vinu za to, že se můj otec v práci pohádal se šéfem?
Mohu za to, že se popral?
Je prohra jeho oblíbeného klubu kvůli mně?
To, že musel poslouchat svou matku na slovo – je opravdu můj vroubek?
Teprve když vrátíš vinu tam, kam patří, může začít skutečné odpuštění. Ne jemu. Ale sobě.
