Článek
Čas nezralých malin však končí, jakmile se z toho miloučkého, ležícího mimina stává malý človíček. Breptá svoje první slůvka, začíná chodit a mít svoji hlavu.
Zde nastává úsek, kdy rodiče začnou poukazovat na jeho nedostatky, a začínají tlačit své dítko do určitých forem. A když není po jejich, zahrnou dítě větami: „Jsi zlobivé, když neposloucháš.“ „Nemám tě ráda, vztekloune!“ „Nezlob, nebo tě dám do dětského domova.“ „Jen počkej, řeknu tatínkovi, že zlobíš, a ten ti dá, co proto!“ Tímto jsme dostali už první základ k tomu, nemít se rádi.
V hlavičkách se už rodí i sebedestrukční program: „Musím se chovat, jak chtějí, a budu milováno!“ Proč sebedestruktivní?
Každý jsme jiná osobnost a pro lásku ji potlačíme. Protože normální holčičky nehrají fotbal, tak přemůžeme své já a učíme se vyšívat. I když naše nožky by si s chutí zakopaly do míče. Správný kluk se musí vrtat v motorech, a ne se motat v kuchyni. My se můžeme snažit sebevíc, ale „to naše“ z nás vyvěrá a láká. Ač si uvědomujeme, že tohle by se nemělo, je to prostě silnější. Jenže říci „já chci to tak či onak“ je velký strašák, a když to vyslovíte, stejně uslyšíte: „Ale já vím, co je pro tebe nejlepší, mám ty zkušenosti, vím, co svět žádá.“ Proto raději své srdcovky děláme v ilegalitě. Skrýváme to před očima kritiků a nastavujeme jim tu svoji stranu, jakou přijímají. Ve stylu „koho chleba jíš, toho píseň zpívej!“
„Opravdová cesta nikdy nekončí, cíl je vždy za další řekou, balvanem či horou. Vždy existuje ještě jedna cesta, po které lze pokračovat, jedna další fata morgana, kterou lze prozkoumat.“ — Rosita Forbes
Uvědomění si, že nejsme dokonalí tak, jak naši chtějí, vyvolává pocity viny, studu a strachu. Jsme zkrátka hrozní, a to si zaslouží trest. Takhle rozháranost nás doprovází celý život. Bojují v nás dvě osoby. Ta, co se snaží přizpůsobit, chovat se tak, aby byla láska a uznání. A rebel v nás. Jenže být ta černá ovce, která si jde za svými sny, a tím zostuzuje svou rodinu. Dělá to, co by „normální“ člověk dělat neměl. Je neslučitelné s láskou zvenčí. Tak se snažíme umlčet vnitřního našeptávače, neslyšet jeho naléhání. Potlačujeme ho, seč můžeme, a s tím narůstá i naše odsuzování sebe, proklínání se, ale pro lásku od ostatních to chceme vydržet. Jaký vlastně jsem? Opravdu ten zlý a neposlušný člověk, který si zaslouží trest?
Podívat se do nitra sebe je jako vylézt na Mount Everest bez výbavy. První kroky jsou ovládány strachem. Ano, teď se potvrdí, že jsem to monstrum, které si opravdu zaslouží trpět a mělo by být vděčné, že ho někdo má rád. Výstup není o nic méně náročný. Projít temnotou svého podvědomí, vzít každý vzorec a změnit jej, uvidět pravdu, že trauma, které si nesete, nemá za příčinu vás, ale je to řada generačních pochybení a naučených výchovných metod. Ta cesta je cíl. Projít ji a změnit pohled na sebe je odměnou, co stojí za všechny poklady světa.
„Cesta vývoje je jen jedna. Měnit sebe!“ — Josef Zezulka český filosof, léčitel a zakladatel oboru biotronika 1912–1992
