Článek
Životní příběh jako studnice vzorců, ve kterých si – často nevědomě – dokážeme sami pořádně „vymáchat pusu“.
Ne proto, že bychom chtěli trpět, ale proto, že opakujeme to, co známe.
Tento příběh je ze života.
S dovolením sdílím.
Příběh mladého muže, jeho dětí a žen.
Pojďme ho společně rozebrat.
Emoční vzorce a traumata, která ničí životy.
Příběh Karla
Karel je muž v nejlepších letech.
Je ženatý. Má pět dětí a šesté je na cestě.
Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby každé z těchto dětí nemělo jinou matku.
A kdyby se s každým porodem nezopakoval tentýž vzorec, který Karla pronásleduje už devět měsíců před narozením dítěte.
První nadechnutí potomka je pro něj signálem:
nohy na ramena a o dům dál.
Dokonalý partner – jen navenek
Přitom to byl vždy „ten pravý“.
Ten, kterého ostatní ženám záviděly.
Chodil na každou kontrolu.
Sdílel těhotenské nevolnosti.
Byl pozorný, ochotný, stále k ruce.
Navenek hodný, milý, empatický muž.
A vlastně i uvnitř – kdyby jeho duši neovládal chaos dětských traumat.
Jenže to byla maska.
Co se děje uvnitř
Uvnitř je někdo, kdo si zplozením dítěte potvrzuje vlastní hodnotu.
V okamžiku prvního ultrazvuku je:
- chválen
- vyzdvihován do nebes
- zahrnut vděkem a láskou
Konečně je viděn. Konečně je důležitý. Konečně má smysl.
Jenže, pak přichází realita.
Jakmile se blíží porod, přichází to, čemu se celý život vyhýbá:
- skutečný závazek
- odpovědnost
- nutnost zůstat
- sdílení lásky, ne jen její přijímání
A tady se aktivuje jeho vnitřní program.
Karel:
- se automaticky zavděčuje
- neumí říct „ne“
- neumí dát sám sobě lásku a pozornost
- neumí nést následky
- neumí se dělit o lásku
Jakmile má zůstat,
jakmile má být,
jakmile má nést odpovědnost…
Útěk se stává jeho jedinou volbou.
Pojmenování vzorce
Tento vzorec lze pojmenovat jako:
„Po splnění úkolu utíkám dál“
Je pod vlivem:
- syndromu hodného kluka
- hlubokého emočního zranění
- traumatu mužské role
Nejde o zlého muže.
Jde o emočně nedovyvinutého muže, který neumí cítit vlastní hodnotu zevnitř.
Hodnota pro něj znamená:
- být potřebný
- být obdivovaný
- být vyzdvihovaný
Ne být přítomný.
Kořen problému
Často vyrůstá z dětství, kde:
- láska byla podmíněná výkonem
- byl „hodný a poslušný kluk“
- emoce nebyly vítané
- zranitelnost byla slabostí
- otec byl nepřítomný, chladný nebo bezmocný
Naučil se, že:
„Abych měl hodnotu, musím něco dokázat.
Nestačí být.
Splním úkol a můžu jít.
Už nejsem potřebný.“
A to je důvod, proč v té chvíli muž utíká.
Má splněno.
Dopady, které nechce vidět
Nevidí – nebo nechce vidět – dopad svého chování:
- ženy staví do role samoživitelek
- dětem nedopřeje otce
- za sebou zanechává bolest, prázdno a nejistotu
A jde dál.
Od dveří ke dveřím.
Pro pochvalu! A pryč!
