Článek
Toužíš po lásce. A když se objeví muž, který o tebe projeví zájem, rychle si začneš malovat společnou budoucnost. Vznášíš se na obláčku naděje a svět se zdá být krásnější. Mohla by to být krásná povídka z červené knihovny. Jen kdyby se v tobě neprobudily strachy. Podvědomé.
Čím blíž se muž dostává k tvému srdci, tím víc se stahuješ a uhýbáš. A když mu není rady ani pomoci a on stále usiluje o tvou blízkost, začneš ho od sebe odhánět. Přitom chceš být vedle něj a prožívat medové dny.
Jenže podvědomí je v pohotovosti. Ovládá tvou smyslnost i partnerskou sounáležitost. A ty křičíš, mluvíš o něm ne zrovna v superlativech, zošklivuješ si ho a někdy může proběhnout i nevěra. Všechno jen proto, aby se ti nedostal pod kůži.
Ale on tam je. V každém póru tvého těla. V každé buňce. A právě to tě děsí. Protože kdyby ses otevřela lásce, musela by ses otevřít i bolesti. Kdyby ses nechala milovat, musela bys odložit zbraně, které tě chránily celé roky.
A tak raději utečeš. Do práce. K dětem. K povinnostem. K výčitkám. K hledání jeho chyb. Přesvědčuješ sama sebe, že není ten pravý. Že bys vedle něj nebyla šťastná. Že ti nerozumí. Že tě nemiluje dost. Jenže v tichu večera, když zůstaneš sama se svými myšlenkami, víš, že to není úplně pravda.
Pravda je mnohem prostší a mnohem bolestivější. Bojíš se, že když mu otevřeš srdce, uvidí všechna tvá zranění. Všechny jizvy, které si neseš z minulosti. A ty jsi se je naučila skrývat tak dobře, že už ani sama nevíš, kde končí ochrana a kde začíná strach.
A tak stojíš na prahu lásky, po které tolik toužíš, a zároveň před ní zavíráš dveře. Jednou rukou zveš, druhou odstrkuješ. Jedním dechem říkáš „zůstaň“ a druhým „odejdi“. A dokud nepochopíš, že ten muž není tvůj nepřítel, ale že bojuješ s vlastní minulostí, budou se příběhy opakovat. Jen herci budou mít jiná jména.
