Článek
Jedeme na tábor! Hurá!! Ten náš navíc není pionýrský, ale sportovní. Celé tři týdny. Jako vždycky! To je radosti.
Proč taková radost? Jaké byly moje dětské prázdniny? Je zajímavé podívat se zpět v čase a to bez nasazených růžových nostalgických brýlí zkreslujících tehdejší realitu.
Hlavní část prázdnin jsem trávil u táty (rodiče byly rozvedeni) a prarodičů. Prázdniny u dvou babiček a dědečka! Už tato informace voní cestováním k vesnickému domečku u rybníka a spoustou skvělých zážitků.
Realita? Obě dvě babičkovské prázdninové „destinace“ byly ve stejném malém městě, kde jsem žil. Žádné cestování a prázdninová romantika. Co měly obě babičky společného? Byly chudé, skutečně chudé s pár stovkami důchodu. Tehdy jsem to jako dítě neřešil a nevnímal. Bylo to normální…
Část prázdnin jsem byl spolu s bratrem u jedné babičky, která žila s mým invalidním tátou. Museli vyžít s málem a byl jistě pro ně problém uživit dva hladové a dobroty loudící krky navíc. Žádné výlety, žádné prázdninové zážitky. Musel stačit zapůjčený stan postavený na zahradě a malý dvorek.
Na výlety se nejezdilo ani u druhé babičky. Dědečka jsme si moc neužily, i jako důchodce chodil dál do práce, aby vůbec mohli vyžít. Peněz navíc na prázdninové zážitky pro vnoučata prostě nebylo. Každá koruna se počítala.
Když čtu nářky dnešních důchodců na „bídu“, jen se musím pousmát při srovnání jak na to byli moji prarodiče a táta v invalidním důchodu za socialismu. Pár stovek jim muselo na přežití stačit. Nemuseli řešit zda pojedou do Egypta či „jen“ do Turecka.
Úžasným vyvrcholením prázdnin byl tedy tábor. Proč byl tak skvělý a očekávaný? Protože to byla jediná možnost se vůbec někam dostat z rodného městečka. Hrozně daleko, můj prázdninový svět končil čtyřicet kilometrů od našeho ošuntělého šedivého panelákového bytu. Po celou dobu školní docházky, celých devět let jsem jezdil na jedno stejné místo.
Tábor byl podnikový a velký. Žádná klukovská romantika pod stany a někde o samotě. Pro malé táborníky bylo zajištěno ubytování ve dvou „teskobarácích“ a ti větší spali v chatkách. Bylo jich na táboře opravdu hodně. Kolik nás tam mohlo celkem být? Asi 200 až 250 dětí. Jídelna byla opravdu veliká a paní kuchařky se museli snažit. Jednou z nich byla každý rok i moje maminka - samoživitelka. Pro ni to byla vítaná možnost si i o „dovolené“ trochu přivydělat. Tedy i na táboře jsem byl pod dohledem, žádná skutečná prázdninová svoboda…
Co se dělalo na sportovním táboře? Pochopitelně sportovalo a chodilo na výlety. K dispozici byl i malý špinavý rybníček, potůček a hlavně les plný hub. Pěší výlety končily v sousedním dalším pionýrském mega táboře a v sousedním městečku, kde nic zajímavého nebylo. Exkurze do místní papírny to opravdu nezachránila. Místní zámek byl uzavřená rozpadající se ruina. Nikam dál se nejelo. Dalším oblíbeným cílem každoročního výletu, a to dokonce dvoudenního, byl jakýsi opuštěný rozpadající se statek. Tam se spalo ve stodole na čím dál víc smradlavém seně. Jeden místní suchý záchod pro všechny nestačil…
Svůj dětský táborový svět jsem měl možnost navštívit už i jako dospívající, to když jsem jel na návštěvu za maminkou, která si i nadále přivydělávala na táboře jako kuchařka. Dětský pohled byl už pryč a já vidím realitu postupně chátrajících chatek, cítím smradlavý žlábek na klučičím záchodě a říkám si. To nám těch pět zanedbaných záchodů stačilo? I ty čtyři sprchy ve zchátralé klukovské umývárně? Všechno skoro pro sto kluků? Je tedy fakt, že jako malí táborníci jsme hygienu neřešili a smrad na záchodech i v chatkách nevadil. Bylo to normální…
Proč taky? Pro mnoho dětí, které na tom byli podobně jako já, to byla jediná možnost se vůbec někam dostat. Proto to byl tak skvělý zážitek, který vylepšili i obětaví vedoucí. Ti dělali pro děti a jejich zážitky maximum.
Někdy si říkám, že bych se po mnoha letech jel podívat na místo, kde jsem jako dítě rok co rok trávil prázdniny. Jak to tam vypadá dnes? Při psaní tohoto blogu jsem si alespoň vyhledal městečko blízko tábora. A byl jsem překvapen. Z šedivé a zanedbané ruiny zámku je po jeho celkové rekonstrukci (rok 2016) nádherná a překvapivě rozsáhlá stavba lákající k prohlídce. To by se za komunistů stát nemohlo…
Jak dál vypadal blahobyt na socialistickém táboře? Je zajímavé jaké detaily utkví v paměti. Tatranka rozřezaná na polovinu, aby se dostalo na všechny nebo konzerva s paštikou fasovaná na výletě vždy jedna pro dvě hladové děti. Těšení se na balík s něčím dobrým. Na co těžce musely ze svých malých důchodů babičky našetřit.
Dnes je náš svět už úplně jiný a se spoustou možností. Tedy jak pro koho, ne každý dokáže nabízené možnosti využít či není ochotný na jiné možnosti šetřit. Pro někoho jsou pořád pivo a cigarety důležitější než šetření na prázdniny pro děti, a pak si stěžuje na „bídu“. Můžeme si více vybírat a já bych své dítě do prostředí, ve kterém jsem musel trávit socialistické prázdniny já, neposlal. Masovost, smrad, špína a chátrající prostředí není moje svobodná volba. Chci a dostávám něco lepšího.
Jedna věc se v mém případě nezměnila. Opět si krájím tatranku na polovinu. Ne že bych na celou neměl, ale držím dietu…
