Článek
Kdo? Letuška. Už první pohled do minulosti je zajímavý. Pro zcela novou profesi bylo potřeba vytvořit nové české pojmenování. A návrhů se sešlo mnoho. Lotoděva, blaholetka, letulenka, letecká služebnice, poletka, drakmama, palubnatka nebo okejka ( podle označení letadel OK). jistě se i tenkrát našli vtipálci a ne vše bylo míněno asi vážně.
Bylo potřeba vytvořit? Naši předkové tuto potřebu ještě měli, hledat českou možnost pro cizojazyčná slova. Stewardess nebo hostess , slova která se dnes používají jako přijatá v češtině běžně, tehdy nezněla vhodně. Pohled z doby, kdy je čeština už zaplevelena mnoha cizojazyčnými výrazy a nikdo to neřeší, je to jistě zajímavý.
Tak ji tady máme. První letušku. Lépe řečeno jednu ze tří, po které zbyly fragmenty jejího dívčího deníku a její životního příběhu v něm vypsaném. Její příběh se stal součástí naší historie.
Marie Stará se narodila v roce 1915 v dobře situované rodině. Od roku 1919 žila v Novém Bydžově. Jedinému dítěti otec dopřál kvalitního vzdělání a jako každá mladá slečna z lepší rodiny se věnovala tanci, hudbě, jízdě na koni a tenisu.
A jako moderní dospívající dívka ve třicátých letech minulého století i vnímání rychle měnícího se světa. Znalost nejen angličtiny ji umožnila četbu amerických časopisů, kde se setkala s příběhem první americké letušky Ellen Churchové. Začala snít svůj vlastní sen o létání.
Jak vzrušující a moderní. Její plán na vstup do kláštera byl pryč a nahradilo ho skutečné nebe a sen o skutečném životě. Ovšem z pohledu jejího otce zcela nevhodném pro mladou dívku a následoval zákaz návštěv v aeroklubu v Hradci Králové. Konec…?
A máme zde další zajímavý pohled do minulosti a i průhled do současnosti. Něco se nezměnilo ani dnes. Nejen staří konzervativci, kteří chtějí rozhodovat o tom, co je vhodné pro mladé lidi, mladé dívky, ženy a co ne. A pokud možno to zakázat. Hlavně nic nového, moderního a liberálního…
Mladá žena přece patří do kláštera či jako rodička mnoha dětí k plotně. Je celkem smutné, že si dnes mnoho žen vůbec neuvědomuje svou situaci ve společnosti. To není nic, co zde bylo pořád, není to tak dávno, kdy se za nové emancipované postavení žen ve společnosti muselo bojovat a prosadit ho přes odpor starých konzervativců. Svět je v tomhle pořád stejný.
Jak dopadl konzervativní otec dívky z našeho příběhu? Pochopil? Ustoupil? Ne. Zemřel. Mladá dívka musela jet vyřídit do Prahy pozůstalostní penzi. A je zajímavé jak svou cestu ve svém deníku popisuje. Svou první samostatnou cestu. Ve 22 letech.
„POPRVÉ SAMA TAK DALEKO OD DOMOVA. A K TOMU MOŽNOST JEDNAT SAMA ZA SEBE, PODLE ROZMARU I FANTAZIE. TO MĚ NAPLNILO DOSUD NEPOPSATELNOU EUFORIÍ. TEN DEN JSEM SILNĚ POCÍTILA, ŽE SVOBODA V ROZHODOVÁNÍ JE NĚCO, ZA CO STOJÍ BOJOVAT A TRPĚT.“
Takové jsou vnitřní pocity mladé dívky v roce 1937. Na Máju, jak ji každý říkal, se na její první cestě usmálo štěstí. Nevěděla, že před pár týdny přes inzerát začala hledat ČSA dívky, které by měly zpříjemňovat cestujícím pobyt na palubě letadel. Ohlas mezi dívkami byl značný, žádostí se sešlo několik set. Značný byl odpor i konzervativní části společnosti, která to vše považovala za zbytečné novoty, napodobování ciziny a nežádoucí podporu ženské emancipace.
Mája při své procházce Prahou náhodou došla před kancelář ČSA a vešla dovnitř. Začátek naplnění jejího snu začal. I když nebyla připravená, ihned na místě zanechala svou nabídku na inzerát. Nabídnout měla co. Zdraví, mládí a především znalost němčiny, angličtiny, francouzštiny a italštiny.
Po výběrovém pohovoru a zkušebním letu byla přijata!
Jak vypadala letecká doprava v roce 1937? ČSA si pořídily nové letadla Savora Marchetti 73 pro 18 cestujících. Cestování letadlem bylo velmi drahé a dostupné jen pro nejbohatší vrstvu společnosti. Panstvo bylo z domova zvyklé na obslužný personál a to samé jim chtěla nabídnou i dopravní společnost.
Byl to luxus, i když značně nepohodlný. V kabině byl velký hluk a zima. Cestující se balili do teplých přikrývek a byl jim pro zahřátí servírován teplý bujon, čaj, káva, chlebíčky, zákusky, pivo nebo šampaňské.
A také dost nebezpečný. Časté turbulence při letu v nízkých výškách a rizikový přelet přes vrcholky Alp nebylo nic příjemného a letuška měla za úkol uklidnit cestující. Hned na začátku své kariéry prokázala Mája svou statečnost a dala i odpověď všem pochybovačům, kteří její přítomnost na palubě považovali za zbytečnou.
V srpnu 1937 prokázala statečnost a spolu se všemi na palubě měla i štěstí. Po startu z Benátek letounu vysadily motory a musel nouzově přistát na pláži. Mája zvládla uklidnit paniku na palubě a její výkon ocenily italské úřady vyznamenáním. Vyšetřovací komise následně potvrdila potřebnost letušek na palubě a jejich roli při kritických situacích.
Letecká flotila ČSA se rozrůstala, letů i cestujících přibývalo a spolu s nimi i letušek. Vše skončilo okupací Československa v březnu 1939.
Letadla byla rozebrána a uskladněna. Mnoho pilotů odešlo bojovat do zahraničí. Mája se doma zapojila do odbojové činnosti. V únoru 1942 byla prozrazena a zatčena. Byla odsouzena na tři a půl roku, rok z toho byla vězněna na samotce. I zde měla štěstí, trest nebyl vysoký a přežila.
Po válce se v květnu 1946 opět vrátila ke své práci letušky, ale už to nebylo ono. Situace houstla, mnoho zaměstnanců ČSA se po únorovém puči nevrátilo ze svých cest. O Máju a její názory se začala zajímat StB a proto zvolila na jaře 1948 emigraci. Šla pozemní trasou, spolu se svou matkou. Jejich společná cesta skončila přes uprchlický tábor v Římě.
Mája z nostalgie chodila na letiště a stýkala se s bývalými kolegy. Opět se na ni usmálo štěstí. Zde potkala i svou lásku, zástupce belgické letecké společnosti George Stainiera. V roce 1949 se za něho provdala a později s ním žila v Bruselu.
Zemřela v roce 1997.
Budu se jenom opakovat. Její příběh nám ukazuje, že mnoho z toho, co dnes přijímáme jako samozřejmost, bylo kdysi poprvé a často i negativně konzervativní částí společnosti odsuzováno a napadáno.
