Článek
Byl to dlouhý dopis rozdělený do několika pasáží určených pro různé skupiny lidí. Pro rodiče, pro spolužáky, pro ředitele školy.
Část určená pro spolužáky bude veřejně přečtena na přání zemřelého chlapce před celou třídou. Vůbec nechápal, proč právě on se stal terčem a obětí šikany. A to především dívek.
„Popravdě nevím, co jsem Vám udělal. Podle mě to ani Vy nevíte, když se fakt zamyslíte, co tak zlého jsem Vám udělal, že se ke mně asi pět let chováte jako k odpadu.“
Opravdu se někdo z jeho spolužáků a spolužaček zamyslí? Zamyslí se i další děti na jiných školách, kde také probíhá šikana?
Já se dnes nechci zamýšlet přímo nad šikanou a nad jejími krutými následky.
Je to opravdu velmi zvláštní mít možnost si přečíst něco tak intimního, jako je dopis na rozloučenou mladého nešťastného sebevraha. Jako tatínka malého kluka mě nejvíc zaujala ta pasáž z dopisu, který Roman napsal svému otci.
Při jeho čtení jsem měl pocit, že není určen jen jednomu konkrétnímu otci, ale všem otcům kteří nemají na své syny v honičce za materiálním bohatstvím čas.
Roman otci vyčítá, že i přes všechny materiální věci, kterých se mu od něho dostalo, se v jeho blízkosti cítil jako cizinec.
„Popravdě toho moc o tobě nevím. Pořád jsi byl pryč, a když jsi byl doma, tak jsi někam chodil nebo někomu pomáhal.“
Tak mu chyběla otcova přítomnost. Kde byl otec, když Roman přicházel ze školy, často brečel a styděl se za to, že se mu spolužáci posmívají? Vydělával peníze v Německu. Na větší dům, na lepší auto, na dražší dovolenou. Na všechny ty věci, které „nutně“ musíme mít a často mají mnozí lidé potřebu se s nimi předvádět před ostatními.
Tu opravdu cenou věc, čas společně prožitý se svým synem, mu nedokázal dát. Nebylo to pro něho důležité. Pro jeho syna ano. Scházelo mu to a měl potřebu v dopise na rozloučenou tuto věc otci napsat.
Už je na všechno pozdě. V tomto případě.
A co ostatní otcové? Zamyslí se nad smutným dopisem nešťastného kluka a budou se více věnovat svým dětem? Dají jim to nejcennější? Svůj čas a svou přítomnost v jejich životě, aby se jejich děti nemusely vedle nich také cítit jako cizinci…
