Článek
Sedmnáctý listopad není svátek jako ostatní. Nevoní cukrovím ani nepraská ohňostrojem. Neptá se, co budete večer péct, ale co ve vás zbylo z odvahy. Nechce slavit, ale zneklidnit. Vrací na stůl otázky, na které po většinu roku nemáme čas nebo chuť: Co jsme udělali s tím, co nám bylo vykřičeno, vytrucováno a vyvzdorováno? Není to den minulosti. Je to zrcadlo. A to, co v něm letos vidíme, už se docela liší od ideálů, které ho kdysi rozzářily.
V roce 1939 šli studenti uctít památku svého spolužáka. Bez mobilů, bez médií, bez záruky, že půjdou domů. Pohřeb se proměnil v tichý protest, protest ve strach režimu. Nacisté ho zadusili násilím, ale už nevymazali paměť. Uzavřeli školy, popravili vůdce, deportovali stovky mladých. Ale místo aby to národ umlčelo, zarývalo se to hlouběji. Ukázalo to něco podstatného: že vzdělanost, odvaha a vědomí vlastní důstojnosti jsou první na ráně, když se schyluje k diktatuře. A že právě proto mají cenu.
Přesně o půl století později znovu. Tentokrát ne s kulomety, ale s udavači, cenzory a všudypřítomnou únavou. Lidé nežili ve válce, ale v každodenním sevření, s jazykem za zuby a se smířením v očích. A pak vyšli studenti znovu do ulic. Ne proto, že věděli, že to vyjde. Ale protože už to dál nešlo. Jejich pochod nebyl revolucí, ale zoufalým hlasem svědomí. A právě proto byl silný. Ukázal, že svoboda nezačíná vítězstvím, ale tím, že se někdo rozhodne přestat se bát.
Dvakrát to bylo o odvaze. Potřetí to bude o nás
Oba ty listopady měly společného víc, než se zdá. Nešlo o dokonalý plán ani o jistotu úspěchu. Šlo o vnitřní neklid, který se nedal přehlušit. O moment, kdy si lidé řekli: když teď neuděláme nic, budeme vinni vším. V roce 1939 studenti věděli, že je to může stát život. V roce 1989 tušili, že je to může stát budoucnost. Přesto šli. A právě proto dnes máme co slavit.
Ale co my? Třicet šest let po revoluci, v době, kdy se po nikom nestřílí, kdy noviny nevydává cenzor, kdy můžeš říct cokoli a málokdo to slyší. Dnes je svoboda ohrožena jinak: ne tlakem, ale nezájmem. Ne zákazem, ale přehlcením. Ne násilím, ale cynismem, který říká: „Stejně je to jedno.“ Není.
Dnešní režim? Neviditelný. O to nebezpečnější
Žádné tanky, žádná gesta. Jen algoritmy, které rozhodují, co uvidíš. Politici, kteří se míň bojí lži než nepříznivých čísel. Společnost, která ztrácí schopnost pohádat se slušně a důrazně zároveň. A všudypřítomné ticho těch, kteří mají co říct, ale raději mlčí, protože „nechtějí problémy“. To všechno není jen atmosféra. To je podhoubí. A jednou z něj opět něco vyroste, otázka je, co to bude.
Dnes se neláme chléb o odvahu, ale o to, jestli dokážeme nebýt lhostejní. O tom, jestli nás vůbec ještě zajímá, co dýcháme, nejen doslova, ale i společensky. Jestli v sobě máme dost trpělivosti vést rozhovory, které nebudou pohodlné. A jestli ještě víme, že svoboda neznamená říkat si, co chci, ale nést odpovědnost za to, co říkám, i když se to zrovna nenosí.
Co z toho plyne pro nás, kteří žijeme teď
Jsme generace, která dědictví převzala, ale už ho neumí nést. Zvykli jsme si, že svoboda tu je, jako že z kohoutku teče voda. Jenže i voda vysychá, když o ni nikdo nepečuje. Dnešek nás nevolá do ulic. Ale volá nás k vnitřní bdělosti. K odvaze říct nahlas, co se děje. K ochotě stát se nepopulárními. A hlavně k přesvědčení, že demokracie není samozřejmost, ale neustálá dřina. Neviditelná, nedramatická, ale zásadní.
Pravda dnes neumírá na popravištích. Umírá tiše, když ji nikdo nehledá. Když se spokojíme s tím, že „to nějak dopadne“. A když přestaneme být ochotni něco riskovat, třeba i jen dobrý dojem.
Sedmnáctý listopad není retro ani rituál. Je to připomínka, že tahle země už dvakrát obstála ve zkoušce odvahy. Teď ji čeká zkouška vytrvalosti. A pokud z ní propadneme, nebude to kvůli cizí moci, ale kvůli vlastní pohodlné slepotě. Svoboda nežádá hrdiny. Žádá dospělé.
