Článek
Každé ráno před školou vypadá jako pokus o přesun zásob přes Himaláje. Ne však pomocí osedlaných mul, nýbrž dětí. Prvňák má batoh tak velký, že by se do něj vešel zpátky i s bundou, páťák se hrbí, jako by tahal morální vinu celé třídy, a deváťák vláčí cosi, co už dávno není školní taška, ale pohyblivý archív papírového vzdělání.
Když přechází silnici, připomínají invazi miniaturních šerpů. Žádná skříňka, žádná úschova, žádné slitování. Jen batoh, dítě a nekonečný boj s gravitací.
Batoh jako orgán přežití
Aktovkový mravenec netahá věci. On je nese, jako by to byly relikvie vzdělávacího systému. Učebnice, které nikdo neotevřel. Sešity, ve kterých je víc omáčky z oběda než poznámek. Přezůvky. Flétna. Model husitské zbraně z kartonu. A někde hluboko pod tím vším… svačina. Pravděpodobně zkvašená.
Batoh se mezitím změnil ve vlastní formu života. Přizpůsobuje se, bobtná, páchne. Když ho položíš na zem, chvilku se vrtí, než se uklidní. Není to zavazadlo, je to symbiotický organismus.
Zepředu dítě, zezadu náklad
U prvňáků je to téměř pantomima. Dítě zmizí, zůstane jen batoh se dvěma nohami. Zezadu to vypadá jako dodávka, která se snaží ujít první školní den po svých. Když se pokusí sednout, přepadne dozadu a máchá rukama a nohama jako brouk, který špatně zaparkoval.
Rodiče si to fotí. „Podívej, jak se učí odpovědnosti!“ Ale odpovědnost nezahrnuje fyzioterapii v osmi letech. Dítě se neučí učit, učí se nosit. Je to stěhovák s pastelkou, logistický experiment, jehož výsledkem je vyhřezlá ploténka a odpor ke knihám.
Tělesný rozvrh
Září: nová taška, nadšení, rovná záda. Říjen: první prasknutí v lopatce. Listopad: sklon dvacet stupňů. Prosinec: Vánoce jako jediná naděje. Leden: novoroční naděje, že tentokrát bude batoh lehčí. Únor: tělocvik bez síly. Březen: pokus o převrat „Proč nemáme tablety?“ Duben: kolaps. Květen: přežívání na hraně. Červen: absolutní odevzdání.
A přesto se říká, že „škola je základ života“. Jen se zapomnělo dodat, že i začátek skoliózy.
Konec nákladu v nedohlednu
Aktovkový mravenec je tragikomická fosilie systému, který se odmítá změnit. V době, kdy by se učivo vešlo do jednoho zařízení a děti by ho zvládly za dopoledne doma, se tahají kilové svazky do tříd s křivými lavicemi a nudou vyřezanou do stropu.
A tak jdou dál. S hlavou svěšenou, zády prohnutými, očima upřenýma k horizontu, kde snad jednou bude lehčí batoh. Nebo aspoň výtah. Ten sice ve škole je, ale slouží výhradně učitelskému sboru, aby si paní profesorka nehnula záda při nošení deníčku. Děti? Ty šlapou do čtvrtého patra, jako by stoupaly na poutní horu, zatímco jejich páteře tiše mění tvar na otazník.
P. S.: Tento text je třetím dílem cyklu Bestiář moderního člověka. Pokud se chcete smát, soucítit, poznat se nebo si jen oddechnout od reality, sledujte další kousky. Bestiář chodí každý den mezi vás, tak dejte prosím sledovat, ať vám nic neuteče.
