Článek
Komentářový papoušek se probouzí brzy. Ne snad proto, že by měl práci, ale protože potřebuje napsat první komentář pod článek, který ještě nikdo nečetl. V ruce drží kávu, v očích má odhodlání a v hlavě vítr převlečený za moudrost. Věří, že kdyby se hloupost dala měřit, jeho by zařadili do Akademie věd. Zprávu si nepřečte, ale nadpis mu stačí. Kdo čte dál, ten je zmanipulovaný.
Jakmile spatří první status, mozek přepne do bojového režimu. V klávesnici mu zapraská a obrazovka se rozzáří spravedlivým hněvem. Názor nemá, ale to mu nebrání ho napsat. Důležité je být první, hlasitý a sebevědomý. Čím méně ví, tím jistější tón volí. Jeho životní heslo zní: „Nepotřebuji fakta, mám pocit.“
Odborník na všechno
Komentářový papoušek rozumí naprosto všemu. Medicíně, geopolitice, ekonomice, očkování, počasí, fotbalu i tomu, proč má soused pleš. Kdyby měl doktorát, byl by nebezpečný. Naštěstí má jen Facebook. Diskuse je pro něj sport. Argumenty sbírá podle zvuku, ne podle obsahu.
Když se objeví odborný článek, napíše: „Blbost. Vím to od známého.“ Kdo je ten známý, nikdo netuší. Možná soused, možná video z TikToku, možná hlas v jeho hlavě. Argumenty nepotřebuje, protože jeho ego má vlastní zdroj energie. Dokáže napájet celý internetový hněv během jediné věty.
Papoušek z kolonie dementů
Než napíše komentář, rozhlédne se, co říkají ostatní z hejna. Papoušci jemu podobní se už shlukli pod příspěvkem, mávají peřím a křičí: „To je pravda! Konečně to někdo napsal!“ Přidá se, protože kolektivní hloupost je bezpečná. V jednotě je síla a v hejnu anonymita.
Je to pták hejnový. Když mluví jeden, opakuje druhý. Když druhý opakuje, přidá se třetí. Vzniká orchestr ozvěn, který si navzájem tleská, dokud nevyplaší všechny, kdo se snaží přemýšlet. Kdyby jim někdo vypnul Wi-Fi, byli by schopni do tří minut vymřít.
Každý den létá z článku na článek jako hyperaktivní pošťák, který místo dopisů hází kameny. Všechno komentuje, nic nepochopí, ale má neustálý pocit, že zachraňuje svět. Kdyby za každé „To je přesně ono“ dostal korunu, mohl by si koupit mozek. Nebo aspoň knihu. Ale tu by stejně nečetl.
Mistr sebeobrany
Když mu někdo napíše, že se mýlí, okamžitě se přepne do režimu „napadený intelektuál“. Vypustí spršku vět typu „Ty jsi ovce“, „Probuď se“, „Média ti lžou“ a zakončí to citátem, který si vymyslel sám. Pak napíše „Já už končím“ a přidá dalších pět příspěvků.
Z debaty nikdy neodchází, jen ji roztáhne na tři dny. Někdy si píše i sám se sebou z jiného profilu, aby měl pocit, že vyhrál. Když mu dojdou argumenty, zapne caps lock a cítí se jako prorok. Jeho klávesnice se leskne jako svatyně ega a jeho mozek odpočívá v režimu spánku.
Evoluce bez mozku
Komentářový papoušek je důkazem, že člověk může mít internet, ale ne přístup k rozumu. Kdyby se dalo měřit množství napsaných hloupostí, měl by jeho mozek uhlíkovou stopu menší než průměrná žárovka. Přesto má pocit, že šíří světlo.
Neumí mlčet. Mlčení by totiž znamenalo přemýšlet, a to by bolelo. Kdyby mu někdo zakázal psát, stal by se neviditelným. Proto píše dál, i když mu už nikdo neodpovídá. A když mu někdo dá like, je to pro něj duchovní zážitek. Malý digitální orgasmus, který mu připomene, že existuje.
Poslední ozvěna
Jednoho dne se svět unaví. Diskuse ztichnou, trollové usnou a pod články zůstane jen prázdnota. Komentářový papoušek sedí před monitorem, kouká na prázdné okno a píše poslední větu: „To je všechno propaganda.“
Nikdo neodpoví. Žádný like, žádný smích, žádné echo. A tehdy se stane zázrak. Po letech poprvé slyší ticho. Chvíli neví, co s ním. A pak si možná uvědomí, že kdyby někdy místo psaní zkusil poslouchat, svět by ho možná i chtěl číst. Jenže to už bliká nový nadpis. A on letí. Protože kdo jiný než on by měl světu vysvětlit, že tohle je zase blbost.
