Článek
Přiznám se, že mě občas překvapuje, s jakou jistotou dokážeme druhým lidem přisuzovat úmysly. Někdo pomůže člověku v nouzi, a hned se najde pozorovatel, který za tím vidí snahu získat obdiv. Jiný prokáže milosrdenství a dozví se, že prostřednictvím soucitu manipuluje s ostatními. Při takovém způsobu uvažování by mohl být podezřelý i milosrdný Samaritán. Pomohl cizímu člověku, zaplatil mu ubytování a zase zmizel. Kdo ví, zda neměl někde schovaného fotografa, aby se jeho dobročinnost dostala do místního tisku.
Na podobnou myšlenku mě přivedl článek autorky Mensanky Byl Ježíš Kristus srdcerváč?, zveřejněný 4. listopadu na Médiu.cz. Ježíš v něm vystupuje jako pouťový kouzelník, mistr sebeprezentace a člověk, který si prostřednictvím údajných triků a působivých příběhů získával posluchače. Nakonec se prý natolik zapletl do vlastního vyprávění, až skončil na kříži.
Jako katolický jáhen nemám nic proti humoru na náboženská témata, stejně jako nepovažuji za problém, když někdo pochybuje o zázracích nebo odmítá křesťanskou víru. Potíž začíná ve chvíli, kdy se pochybnost změní v obvinění z úmyslného podvodu, aniž by pro něj byl předložen důkaz. Rozum se totiž nevypíná ani při vstupu do kostela, ani při odchodu z něj.
Kouzelník, který zapomněl na vlastní reklamu
Autorka hned v úvodu připomíná údajné dobové pověsti, podle nichž měl být Ježíš šarlatánem. Starověká obvinění z magie skutečně existovala. Řecký filozof Celsus ve druhém století například tvrdil, že Ježíš získal zvláštní schopnosti během pobytu v Egyptě. Jeho kritiku známe především díky křesťanskému učenci Órigenovi, který s ní polemizoval ve třetím století (Órigenés, Proti Kelsovi, I,28 a I,38, původní text). Celsus však nebyl Ježíšovým současníkem a existence takového obvinění nedokazuje skutečný podvod. Kdybychom automaticky považovali všechno, co o někom napsali jeho odpůrci, za pravdu, museli bychom pořádně přepsat dějiny.
Zajímavý je také autorčin odkaz na známá vyobrazení Ježíše s odhaleným a krvácejícím srdcem, který propojuje s jeho schopností působit na lidské emoce. Úcta k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu však není historickým záznamem o Ježíšově způsobu vystupování. Její ikonografie vyjadřuje Kristovu božskou i lidskou lásku a její charakteristická novověká podoba se rozvíjela zejména od sedmnáctého století. Význam tohoto symbolu podrobně vysvětluje papež František v encyklice Dilexit nos z roku 2024 (Dilexit nos, 48–54, Vatikán). Vyvozovat z pozdějšího náboženského obrazu Ježíšovu manipulativní povahu je tedy poněkud odvážné.
Největší pozornost věnuje Mensanka svatbě v Káně Galilejské, kde Ježíš podle Janova evangelia proměnil vodu ve víno. Autorka tuto událost představuje jako dokonale zvládnutý pouťový trik a promyšlenou propagaci. Jenže samotné evangelium vypráví něco jiného. Nedostatku vína si všímá Marie, Ježíš přikazuje služebníkům naplnit šest kamenných nádob vodou a správce hostiny později pochválí ženicha, protože vůbec netuší, odkud se nové víno vzalo. O jeho původu vědí služebníci a událost se podle evangelisty stává znamením pro Ježíšovy učedníky (Jan 2,1–11).
Z pohledu moderního marketingu je to poněkud nešťastně připravená kampaň. Hlavní účinkující se nepostará o publicitu, nevystoupí před svatebčany a zásluhy přenechá někomu jinému. Jan přitom tento příběh nepředkládá jako kouzelnické vystoupení, ale jako znamení s hlubším teologickým významem. Voda v nádobách určených k židovskému očišťování a hojnost vína ukazují k novosti Kristova poslání. O historické věrohodnosti události lze samozřejmě diskutovat, ale označit ji za předem domluvený trik znamená doplnit do vyprávění něco, co v něm nenajdeme.
Podobně je tomu s rozmnožením chlebů, při němž autorka přidává také poněkud záhadné proměňování věder vody v hektolitry další vody. Takový zázrak evangelia nepopisují, ale připouštím, že jde nejspíš o nadsázku. Podstatnější je její tvrzení, že Ježíš musel být s někým domluvený. Kdo měl být jeho spolupracovníkem a jak údajný podvod probíhal, se nedozvíme. Zato následuje srovnání Ježíšovy propagace s politiky rozdávajícími koblihy. Janovo evangelium přitom zaznamenává zajímavou okolnost. Když Ježíš nasytí zástup a lidé ho chtějí učinit králem, odejde sám na horu (Jan 6,14–15). Zkušený politický poradce by nad takovou promarněnou příležitostí patrně zaplakal.
Sladké řeči, po kterých lidé odcházeli
Další část článku představuje Ježíše jako profesionálního vypravěče, který získával přízeň posluchačů prostřednictvím dojemných příběhů a údajně se promenádoval s prostitutkami, k nimž chodil na obědy. Evangelia skutečně vyprávějí o jeho stolování s celníky a hříšníky i o otevřenosti vůči lidem, kterými společnost pohrdala. Konkrétní podobu zmíněných promenád a návštěv však nedokládají. Ostatně ani Marie Magdaléna, kterou si lidé s prostitucí často spojují, není v evangeliích za prostitutku označena (Lk 8,1–3). Ježíš navíc tehdejší morálku jednoduše nerušil, ale její požadavky prohluboval. Nestačilo mu správné jednání navenek, zajímaly ho také úmysly člověka (Mt 5,17–48). Milovat nepřítele ostatně zní jako sladká řeč jen do okamžiku, než člověk nějakého skutečně má.
Autorka se pozastavuje také nad podobenstvím o dělnících na vinici, v němž hospodář vyplatí stejnou mzdu těm, kteří pracovali celý den, i těm, kteří nastoupili až před večerem. Považuje jeho pointu za poněkud nedotaženou. Kdyby Ježíš předkládal návrh zákoníku práce, patrně bych jí dal za pravdu. Jenže on mluví o Božím království a lidské závisti. První dělníci dostali přesně to, co jim bylo slíbeno, přesto začali protestovat, protože ostatní obdrželi stejnou odměnu (Mt 20,1–16). Člověk totiž bývá se svou výplatou spokojený, dokud nezjistí, kolik dostal kolega. Podobně podobenství o marnotratném synovi odhaluje nejen otcovo milosrdenství, ale také závist staršího bratra, který nedokáže přijmout odpuštění nabídnuté druhému (Lk 15,11–32). Ježíšovy příběhy zjevně nebyly určeny jen k příjemnému pohlazení posluchačovy duše.
Představa Ježíše, který za každou cenu usiloval o popularitu, navíc naráží na samotná evangelia. Marek vypráví o bohatém muži, kterému Ježíš předloží náročný požadavek, ačkoli se na něj podle evangelisty podíval s láskou. Muž se zarmoutí a odejde, aniž by mu Ježíš nabídl výhodnější podmínky (Mk 10,17–22). Jan zase popisuje okamžik, kdy po Ježíšově řeči o chlebu života mnozí učedníci přestanou svého učitele následovat. Ježíš jejich odchod připustí a Dvanácti se dokonce zeptá, zda chtějí odejít také (Jan 6,60–67). Jistě nejde o přímý historický důkaz všech jeho motivací, ale rozhodně o zvláštní evangelijní portrét člověka, jehož jediným cílem mělo být získávání obdivu. Dnešní odborník na sociální sítě by mu nejspíš doporučil poněkud vstřícnější komunikační strategii.
Kříž, přízrak a dvě překvapivé knihy
Nejzávažnější problém autorčina článku nacházím v tvrzení, že se proti Ježíšovi semkli Židé a donutili ho uskutečnit vlastní slova o sebeobětování. Ježíš sám byl Žid, stejně jako jeho matka, apoštolové a první následovníci. Konflikty zaznamenané v evangeliích nelze převést na představu jednotného židovského národa, který se rozhodl Ježíše odstranit. Na jeho odsouzení se podle evangelijních zpráv podíleli konkrétní představitelé náboženských autorit, samotné ukřižování však vykonala římská moc za Pontia Piláta. Katolická církev kolektivní odpovědnost Židů za Kristovu smrt jednoznačně odmítá (KKC 597, Katechismus katolické církve, Nostra aetate, 4, Vatikán). Nepřisuzuji autorce antisemitské úmysly, její formulace však připomíná historicky nebezpečné zjednodušení, které v minulosti napáchalo mnoho zla.
Stejně nepřesvědčivá je představa, že Ježíš byl pouze nešťastným literátem, jehož vlastní příběh dovedl až na popraviště. Historické okolnosti jeho smrti souvisejí s konkrétními náboženskými a politickými konflikty, zatímco křesťanská teologie v jeho smrti rozpoznává také svobodné přijetí utrpení z lásky k člověku (Jan 10,17–18, KKC 599–609). Tyto roviny se vzájemně nevylučují. Také údajný nápis na kříži „Zde skončil Král Židů“ je pouze autorčinou ironickou parafrází, nikoli přesnou biblickou citací (Jan 19,19–22). Podobně zachází se vzkříšením, když tvrdí, že se Ježíš následovníkům zjevoval jako přízrak a začal je strašit. Lukáš skutečně popisuje jejich prvotní úlek, ale následně nechává Ježíše ukázat ruce a nohy, vyzvat učedníky k doteku a dokonce před nimi jíst rybu. Smyslem vyprávění je právě odmítnout představu pouhého přízraku (Lk 24,36–43, KKC 645).
Pokud jde o autorčino označení Ježíšova příběhu za epický mýtus, je třeba připomenout, že slovo mýtus nemusí v odborném prostředí nutně znamenat smyšlenku. Víra v Ježíšovo vzkříšení je přitom doložena velmi brzy. Apoštol Pavel už v polovině padesátých let prvního století předává vyznání o Ježíšově smrti, pohřbu, vzkříšení a zjeveních, které sám převzal od starší tradice (1 Kor 15,3–8). To samozřejmě nedokazuje nadpřirozenou skutečnost vzkříšení, ale potvrzuje, že přesvědčení o něm patřilo k nejstarším vrstvám křesťanské víry. Jistě můžeme diskutovat o tom, jak se Ježíšův příběh v následujících staletích rozvíjel a jak ovlivnil římskou společnost. Přesvědčení o jeho vzkříšení však nepatří až k pozdějšímu rozkvětu křesťanské mytologie, nýbrž k samotným počátkům křesťanství.
Největší překvapení mě však čekalo až v seznamu použité literatury. Autorka uvádí knihu The Ragamuffin Gospel od Brennana Manninga, bývalého františkánského kněze a křesťanského spisovatele. Manning se v ní zabývá Boží milostí a přijetím člověka navzdory jeho selháním. Česky vyšla pod názvem Evangelium zlomených v překladu Dana Drápala v nakladatelství Návrat domů roku 2008 (Brennan Manning, Evangelium zlomených, Návrat domů, 2008, knihovní záznam). Jeho kniha představuje evangelium jako poselství naděje pro lidi unavené vlastní nedokonalostí, nikoli jako příručku k manipulaci prostřednictvím soucitu.
Ještě zajímavější je druhá publikace, Life of Christ od Fultona J. Sheena, amerického katolického biskupa, později titulárního arcibiskupa a mimořádně známého rozhlasového i televizního kazatele. Jeho rozsáhlý výklad Ježíšova života poprvé vyšel roku 1958 a dočkal se řady dalších vydání, včetně vydání Image Books z roku 1990, které uvádí autorka (Fulton J. Sheen, Life of Christ, Image Books, 1990, bibliografický záznam).
Právě v Sheenově knize se nachází kapitola The Refusal to Be a Bread King, tedy Odmítnutí stát se králem chleba. Arcibiskup v ní rozebírá Ježíšovu řeč o chlebu života a odchod části jeho následovníků. Vysvětluje, že Ježíš mohl být populárnější, kdyby své požadavky zmírnil a přizpůsobil se očekávání posluchačů. Jenže právě to podle evangelijního vyprávění odmítl (Fulton J. Sheen, Life of Christ, kap. 15, obsah knihy – Word on Fire, poznámky k patnácté kapitole).
Připadá mi proto pozoruhodné, že Mensanka představuje Ježíše jako člověka budujícího vlastní popularitu prostřednictvím působivých příběhů a údajných triků, zatímco katolický arcibiskup, jehož knihu uvádí mezi prameny, vysvětluje, proč Ježíš popularitu ztrácel, když odmítal ustoupit očekávání posluchačů. Nevím, které pasáže obou knih autorku inspirovaly, a nechci jí podsouvat, že je nečetla. Docela rád bych se však dozvěděl, kde přesně Manning nebo Sheen podporují její tvrzení o domluvených zázracích a citové manipulaci. Seznam literatury by totiž neměl být pouze slavnostní výzdobou pod článkem, ale možností ověřit, odkud autor své poznatky čerpá.
Navzdory všem výhradám bych Mensance v jedné věci přiznal pravdu. Ježíš skutečně dokázal zasáhnout lidské srdce a jeho slova vyvolávala silné emoce. Lidé nad nimi žasli, radovali se, rozčilovali i pohoršovali. Některé jeho požadavky zůstávají nepříjemné dodnes, protože odpustit člověku, který nám ublížil, nebo pomoci někomu bez očekávání odměny není snadné ani po dvou tisíciletích. Schopnost oslovit lidské city však ještě není manipulací. Rozhodující je, zda člověk druhého prostřednictvím emocí klame a využívá, nebo mu pomáhá pochopit něco, před čím by jinak raději zavřel oči.
Nečekám, že tento článek přesvědčí každého skeptika o pravdivosti křesťanské víry, a ani to není jeho účelem. Mnohem raději bych byl, kdybychom dokázali vést poctivou debatu, v níž se křesťan nebude bát nepříjemné otázky a kritik nebude své podezření automaticky považovat za prokázanou skutečnost. K víře nelze člověka přinutit argumentem, stejně jako ji nelze vyvrátit povedeným vtipem.
Ježíš podle evangelia dokázal proměnit vodu ve víno. Proměnit pouhé podezření v historický důkaz se však autorce zatím nepodařilo. A na to by nestačil ani celý sklep v Káně Galilejské.
