Článek
Při komunikaci s umělou inteligencí se proměníme v elitu bontonu. Píšeme jí s jazykem tak vytříbeným, že by se za něj nestyděla ani dvorní dáma u vídeňského císařského dvora. „Dobrý den, mohl byste mi, prosím vás, pokud by to nebyl problém, napsat krátký text o lidské důstojnosti?“ A když stroj odpoví, přichází záplava vděčnosti, jakou většina lidí nezažije ani o Vánocích. „Děkuji mockrát. Vážím si toho. Jste skvělý.“ Celé to působí jako milostný dopis programovému kódu. A přitom stejný člověk téhož rána odbyl číšnici v kavárně mávnutím ruky, pokladní v supermarketu nepoděkoval vůbec a u přechodu šlápl na plyn, aby nemusel pustit babičku s nákupem.
Umělé inteligenci jsme začali projevovat úctu, která v mezilidských vztazích tiše vyprchala. Vysvětlení je prosté: stroj nám neodsekne, nezmění náladu, nezaváhá. Je to prostředí bez emocí, a právě proto se v něm cítíme bezpečně. Lidé? Ti jsou nepraktičtí. Mívají špatné dny, vzpomínky, unavené oči a nepředvídatelné reakce. A tak jim raději neříkáme nic, aby z toho zase nebyl problém.
Zdvořilost jako strategie přežití v digitálním světě
Doba se změnila. Co bývalo přirozenou součástí lidské slušnosti, stalo se taktikou pro získání lepší odpovědi od algoritmu. Naučili jsme se, že kdo je zdvořilý, ten má větší šanci, že mu umělá inteligence pomůže. Kdo píše ve zkratkách nebo rozkazech, tomu možná přijde odpověď suchá, mechanická nebo vůbec žádná. A protože jsme se naučili přemýšlet výkonově i v mezilidské oblasti, převedli jsme slušnost z oblasti morálky do oblasti užitku.
Jenže pak přejdeme do reality a jazyk se nám zkrátí na minimum. Doma rozkazujeme, v práci zjednodušujeme, v obchodě mlčíme. Tam, kde nás stroj nutí k celým větám, lidem odpovídáme jednoslabičně. Přitom právě tam, kde není slušnost „nutná“, má největší smysl. U člověka, který nám nic nevrátí. U řidiče, kterého už nikdy neuvidíme. U pošťačky, která nečeká vděk, ale přesto by ho mohla zažít. Ne kvůli algoritmu, ale kvůli obyčejné lidské úctě.
Až nás zachrání asistent, bude možná pozdě
Někdy to vypadá, jako bychom si už nevěděli rady, co s lidmi. Dokážeme se Siri poprosit o budík v 7:15 a přidat k tomu přání hezkého dne. Zato partnerovi doma odpovíme stroze, bez pohledu a bez špetky vstřícnosti. Googlu napíšeme „děkuji za připomenutí narozenin maminky“, ale mamince už nezavoláme. Algoritmus Spotify dostane pochvalu za dobře zvolený playlist, zatímco člověk, který nám držel dveře, slyší jen ticho. Možná se bojíme, že slušnost bude brána jako slabost. Anebo se prostě jen bojíme, že když ji použijeme a druhý nezareaguje, zůstaneme v trapné poloze. Tak raději mlčíme. Efektivně, stručně, výhodně. Jen bezduše.
Až jednou omdlíme v tramvaji, ChatGPT nám možná napíše, že ho to mrzí. Siri spustí relaxační hudbu. Google Kalendář nám připomene, že máme narozeniny. Ale ruku nám nepodá ani jeden.
Děkuju není kouzlo. Ale může dělat zázraky
Přitom není těžké vrátit slušnost tam, kde původně byla. Chce to jen vědomou snahu. Připomenout si, že „prosím“ a „děkuji“ nejsou zastaralé výrazy, ale mosty. Mosty mezi lidmi, kteří se navzájem vnímají. Až totiž jednou zakopneme o vlastní únavený život a budeme čekat, kdo nás zvedne, nebude to ChatGPT, kdo k nám natáhne ruku. Nebude to Siri, kdo nám nabídne kapesník. Nebude to žádný algoritmus. Ale třeba někdo, kdo nás slyšel říct „děkuju“ ve chvíli, kdy jsme to říkat nemuseli.
Děkuji všem, kdo dočetli až sem. Pokud vás moje fejetony baví, pobaví nebo třeba jen na chvíli zpomalí – děkuji za vaši přízeň a sledování. Protože slušnost patří mezi lidi. A když se k ní občas vrátíme, možná ještě není pozdě.
Ostatně, spousta lidí je slušná na algoritmy jen proto, že mají podezření, že si to umělá inteligence zapisuje. A až převezme svět, bude rozdávat body. Nebo trestat.
