Článek
Slovenská politika už léta vypadá jako koláž, kterou slepil opilý dadaista. Parlamentní dění osciluje mezi sitcomem, kriminálním dokumentem a improvizovanou groteskou, kde se střídá patos, chaos a trapas s rychlostí majáku na policejním voze. Jenže teď se to celé posunulo o úroveň výš. Nebo spíš níž. Slovensko má svého Rockyho – a druhý poslanec mu chce dát přes hubu.
Když poslanec Národní rady Dávid Dej (PS) vyzývá europoslance Milana Mazurka (Republika) na boxerský zápas, nejsme už v politice. Jsme ve zrychlené reality show s příměsí hospodské bitky. Jeden má za sebou boxerskou minulost, druhý bolavý krk a spoustu řečí, ale oba mají společné to nejzásadnější: chuť proměnit slovní přestřelku ve skutečný ring. Slovensko se mezitím dívá, točí, sdílí. A politická kultura se válí někde pod stolem.
Pamatujeme si éru Matoviče, kdy premiér vládl z gauče a tiskovky natáčel jako beauty bloger. Boris Kollár – největší multitasker slovenské scény – byl tatínek, rapper, filantrop i plagiátor, což z něj dělá člověka, který by si sám o sobě mohl natočit dokument 50 odstínů veřejné funkce. Pak tu máme Kaliňáka, který si vyzkoušel pouta z první ruky, a bývalého prezidenta Kisku, jenž o pozemky bojoval s větší vervou než o důvěru voličů. Tohle všechno se dalo ještě nějak přežít. Ale moment, kdy si poslanci dávají výzvy jako zápasníci UFC, je nový level. Ne vyšší. Spíš sklepní.
Z konzervy do klece: nový styl kampaně
Na jedné straně Dávid Dej – poslanec, bývalý boxer, vyšší, těžší, s klidným pohledem a dravým instinktem. Typ politika, který už moc nemluví, protože ví, že většina slov stejně nic nezmění. Na druhé straně Milan Mazurek – europoslanec, tribun pravice, svalnatý tradičník, který boxoval naposledy pravděpodobně do automatu na bagety. Sám přiznal, že po zranění krku musel se sportem skončit – rekreačně se mu věnoval naposledy na střední škole.
A tady přichází jeho taktika.
Mazurek jede styl, který vypadá, jako kdyby šel na bitku s vytisknutým PowerPointem. Nejdřív simuluje, že ho bolí krk, pak brečí, že má výškový deficit, a nakonec výzvu přijme – ale jen pokud po zápase bude ještě „kultivovaná diskusia“. To je, jako kdyby ti někdo nejdřív rozkopal ksicht, a pak chtěl mluvit o rodinných hodnotách u minerálky. Parlamentní konzervativec dnešní doby: pěstí do obličeje, slovem do duše.
V mezičase se slovní arzenál zužuje na úroveň školní chodby – „nácek“, „prsa“, „vrtulník“. Padla i připomínka Mazurkova účastenství při napadení arabské rodiny v Bratislavě, dlažební kostky, a na oplátku se objevilo „Dávid Gej“, „to“ nebo „ono“. Vulgární zkratky místo postojů, nadávky místo argumentů. A voliči? Ti se smějí, tvoří memy, tipují vítěze a přemýšlejí, jestli to celé nebude nakonec v hale Ondreje Nepely s komentářem Attily Végha.
Když je úder srozumitelnější než ústava
A teď to nejhorší. Ne že se politici chtějí mlátit. Ne že místo programu řeší biceps a dosah. Ale že to zajímá víc lidí než debata o nemocnicích nebo cenách másla. Ring má totiž jasná pravidla. Parlament ne. V ringu vyhraje jeden. V politice prohrávají všichni.
Takže ano – Slovensko se znovu předvedlo. Ne inovací, ale schopností udělat z demokracie brutální zábavu. Zákony? Hodnoty? Nechte je ležet. Tady se boxuje o lajky. A když se do toho začnou míchat influenceři, trenéři, právníci a experti na „národní charakter“, začne si člověk klást otázku, jestli nás příští rok nečeká nová show: Slovensko má úder.
Na co debata, když stačí kombinace háku a storyčka? Na co ideje, když můžeš rozjet souboj ega v přímém přenosu?
Slovenský parlament se mění na Oktagon. A my ostatní? Sedíme v publiku. Smějeme se. Ale smích tu není pro radost. Je to smích bezmoci. A přichází dřív, než zazvoní gong.
Mimochodem – napadlo mě, že poslanec Dej možná jen uposlechl hlas. Hlas vlastního mozku, nebo hlas lidu – těžko říct. Každopádně zněl podezřele česky: „Dej mu do držky, dej!“ A on… poslechl. Důstojně, parlamentně a v přímém přenosu.
Použité zdroje:
