Článek
Slovo exorcismus má zvláštní osud. Sotva se objeví v titulku, jednomu čtenáři se v hlavě rozezní hudba z hororu a druhý se pousměje s pocitem, že jsme právě otevřeli vitrínu se středověkými kuriozitami mezi mučicími nástroji a alchymistickou baňkou. Jenže tady je dobré být poctivý hned od první věty: Mensanka neotevřela vymyšlené téma. Opravdu sáhla na něco, co katolická církev zná, používá a bere vážně. Právě proto ale nestačí, aby text dobře zněl. Musí také přesně sedět. U exorcismu totiž bývá rozdíl mezi pravdou a efektní kulisou asi tak velký jako rozdíl mezi nemocnicí a seriálem z nemocnice.
Je fér říct, že několik důležitých věcí vystihla správně. Exorcismus není folklor ani lidová magie, ale starobylá modlitba církve. Katolická tradice opravdu rozlišuje mezi běžnou modlitbou a takzvaným velkým exorcismem. Ten skutečně smí vykonat pouze biskup nebo kněz, který k tomu dostal zvláštní a výslovné pověření od diecézního biskupa. Správně zachytila i další podstatnou věc, kterou veřejnost často nečeká: dnešní církev před samotným exorcismem velmi vážně zkoumá, zda nejde o psychické onemocnění, trauma, neurologický problém nebo jinou přirozenou příčinu. To všechno je pravda. A právě proto je škoda, když se kolem těchto pravdivých bodů začne stavět kulisa, která místy připomíná spíš filmový plakát než střízlivou teologii.
Když film začne démonem a církev člověkem
Největší zkratka vzniká ve chvíli, kdy se podobnost začne vydávat za původ. Ano, různé kultury mají své rituály vyhánění zlých sil. Najdeme je v islámu, v některých protestantských komunitách i v šamanských tradicích. Jenže z toho ještě neplyne, že katolický exorcismus je jejich přímý dědic. Kořen katolického exorcismu neleží v berberských obyčejích ani v pouštní mystice, jakkoli právě pouštní otcové dovedli zkušenost duchovního boje do mimořádné hloubky. Kořen leží v evangeliu. Ježíš sám vyhání zlé duchy a tuto pravomoc svěřuje apoštolům. Katolické pojetí exorcismu tak nevychází primárně z obecné náboženské zkušenosti lidstva, ale z evangelijní tradice Kristových exorcismů a apoštolského poslání. To není drobný teologický detail. To je rozdíl mezi náboženským symbolem a vírou, že zlo nemá poslední slovo.
Tady je možná největší rozdíl mezi filmem a skutečností. Film začne démonem. Církev začne otázkou, jestli nejde o nemoc. První otázka nezní, zda je v tom zlý duch, ale zda to nemá psychické, neurologické nebo jiné přirozené vysvětlení. Právě proto před přistoupením k velkému exorcismu církev běžně žádá odborné psychiatrické nebo psychologické posouzení, aby se vyloučila přirozená příčina obtíží. Pokud obtíže dostatečně vysvětluje psychické či neurologické onemocnění, církev k velkému exorcismu zpravidla nepřistupuje. Dostává ale pastorační péči, modlitbu a podporu k léčbě. A to je mimochodem jedna z nejlidštějších věcí na celé církevní praxi: člověk není odložen jako „málo démonický případ“, ale je přijat jako člověk, který trpí.
Méně thriller, více liturgie
Veřejnost si exorcismus ráda představuje jako souboj dvou sil, kde rozhoduje hlas kněze, odvaha a množství svěcené vody. Jenže skutečný ritus je mnohem méně efektní a mnohem hlubší. Je to liturgie s pevným řádem. Začíná připomínkou křtu skrze svěcenou vodu, pokračuje litaniemi ke svatým, žalmy, evangeliem, vyznáním víry a modlitbou Páně. Teprve potom přichází vlastní modlitba exorcismu.
A právě tady je třeba být přesný i historicky. Nejde o žádný „vatikánský úřad na démony“, jak podobné články někdy nevědomky sugerují. Jde o schválený liturgický ritus církve, De Exorcismis et Supplicationibus Quibusdam, promulgovaný roku 1999 jako obnovený římský ritus v duchu pokoncilní liturgické reformy. Řečeno civilněji: méně thriller, více liturgie.
Tohle je bod, který laikům často uniká. Katolická církev velmi přesně rozlišuje mezi velkým exorcismem a modlitbou za osvobození. Velký exorcismus je výjimečný, přísně regulovaný a vyhrazený pověřenému knězi. Modlitba za osvobození je přímluvná prosba k Bohu, kterou může člověk konat za sebe nebo za druhého. Rozdíl je zásadní. V modlitbě za osvobození člověk neoslovuje zlého ducha, ale obrací se k Bohu. Nejde o příkaz, ale o prosbu. Když tedy matka večer prosí za své dítě, aby bylo chráněno před zlem, nezačal tím žádný velký exorcismus. Začala tím obyčejná, hluboce lidská a křesťanská modlitba.
Nejde o démony, ale o člověka
Možná největší problém neleží v tom, že lidé nevěří na zlo. Spíš v tom, že všechno potřebují zařadit buď do kolonky směšné, nebo děsivé. Exorcismus pak skončí ve dvou škatulkách: buď je to horor, nebo nesmysl. Katolická tradice stojí nepohodlně mezi tím. Připouští existenci zla, ale odmítá hysterii. Připouští možnost mimořádného duchovního působení, ale nikdy neobchází rozum, psychiatrii ani svobodný souhlas člověka. Trvá na mlčenlivosti, diskrétnosti, přítomnosti dalších osob a na tom, že se z celé věci nesmí stát divadlo. To je přesný opak mediálního obrazu.
A tady leží nejsilnější pointa celé reakce. Problém Mensančina textu není v tom, že píše o exorcismu. Problém je v tom, že místy nechá realitu sklouznout do až příliš dobrého příběhu. Jenže církev v exorcismu nikdy nestaví do středu démona. Do středu staví člověka, jeho svobodu, jeho utrpení, jeho víru a jeho cestu ke Kristu. Exorcismus tak není církevní horor ani duchovní folklor. Je to krajní a mimořádná modlitba, která má své místo právě tam, kde poctivě selžou jiná vysvětlení a kde církev s maximální pokorou prosí, aby poslední slovo nemělo zlo.
A to už není film. To je pravda méně filmová, ale o to hlubší, střízlivější a pro dnešního člověka možná i nepohodlnější.
P. S.: Všiml jsem si jedné zajímavé věci. Kolegyně a kolegové, kteří tady na Médiu píší často velmi čtivé a někdy i odvážně zkratkovité texty, mívají násobně více sledujících než moje někdy až puntičkářské reakce, které si občas nedají pokoj, dokud nedotáhnou věc až k historii, teologii a poznámce pod čarou. Vlastně to chápu. Dnešní svět má rád rychlost a silný příběh. O to víc mě těší každý z vás, kdo se se mnou vydá i do textů, které chtějí být nejen čtivé, ale i poctivé.
Pokud vás moje články, reakce a občasné rozebírání věcí „až na kost“ baví, budu rád za sledování i podporu. V mém profilu najdete něco málo o mně, ale také odkaz na můj osobní blog, kde podobných textů bydlí ještě mnohem víc.
A jestli máte otázku, se kterou si v životě úplně nevíte rady, klopýtáte ve víře, ve vztazích nebo prostě jen v obyčejném lidském dni, klidně mi napište na info@buhviproc.cz. Někdy člověku nepomůže velký exorcismus, ale obyčejný rozhovor s někým, kdo chvíli jde kus cesty vedle něj.
To bývá často větší zázrak.
Zdroje:
Katechismus katolické církve, čl. 1673.
Kodex kanonického práva, kán. 1172 (podmínky pro velký exorcismus: výslovné pověření biskupa).
De Exorcismis et Supplicationibus Quibusdam (Římský ritus exorcismu, editio typica 1999; revize 2004).
Richard E. Gallagher, „As a Psychiatrist, I Diagnose Mental Illness. Also, I Help Spot Demonic Possession,“ The Washington Post, 1. 7. 2016.
Gabriele Amorth, Exorcista vypráví: Zkušenosti z boje proti zlu. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000. ISBN 80-7192-494-6.
