Článek
Tuniský plastický chirurg bez povolení, bez hygieny a bez svědomí. Zato se skalpelem, telefonem na selfie tyči a egem tak velkým, že by se nevešlo ani do operačního sálu. Ale hlavně – ženy, které i přes bolest, krev a trauma dál věří, že krása má smysl. I když u něj to byla spíš jatka než estetická medicína.
Lékař z Instagramu
Yassine Ghazi. Módní jméno, influencerovský styl, bohužel zručnost řezníka a empatie kartonu. Na Slovensku působil do roku 2016 v klinice s honosným názvem Adelais Clinique, kde operoval ženy bez anestezie, bez povolení a někdy i bez smyslu. Zato s nezřízenou chutí fotit si pacientky v poloze „těsně před vykrvácením“. Pokud vám to zní absurdně, věřte, že spravedlnost taky jen znuděně zívla — a probudila se až o pár let později.
Když se klinika konečně zavřela, nezahálel. Vídeň. Opět bez registrace, ale s vizí. Pak Dubaj. V obchodním centru, mezi butikem s oblečením a obchodem s parfémy. V tu chvíli už s náramkem na noze – ne kvůli módě, ale kvůli soudnímu procesu. Přesto dál řezal. A ženy chodily. Protože touha po kráse je silnější než pach desinfekce. Nebo jeho absence.
Řezaná, zaživa, za sto tisíc
Jedna z pacientek vypověděla, že cítila každé říznutí. Doslova. Křičela bolestí. Žádná anestezie, žádný lékařský tým, jen on a skalpel. Výsledkem nebyla jen jizva – ale kolaps, hospitalizace a celoživotní trauma. Za „operaci“ zaplatila v přepočtu 112 tisíc korun. Což je suma, za kterou by si jiní pořídili nový úsměv. Ona dostala noční můru a hotelový pokoj s výhledem na kapačku.
A teď to přijde: tři roky natvrdo s minimálním dozorem. Tedy zhruba tolik, kolik by člověk dostal za krádež dražšího kafe ze supermarketu, pokud by měl smůlu na soudce.
Prokurátor? Ten žádal pět až šest let. A zákaz výkonu čehokoli, co má něco společného s jehlou, nití nebo slovem „klinika“. Obžalovaný? Ten uznal vinu, ale dodal, že šlo jen o drobnou administrativní chybu. Měl prý všechny licence. Jen ne tu jedinou, kterou zákon vyžaduje. Detaily, že?
Krása bolí. Ale musí až takhle?
Zastavme se. Nejen u něj. Ale u nich. U žen, které do toho šly. Ne kvůli hlouposti. Ale kvůli naději. Že se podívají do zrcadla a uvidí zpátky sebe. Sebe, jakou kdysi byly. Nebo jakou být chtěly. Sebe bez výčitek, že těhotenství, stres nebo gravitace zanechaly stopu.
Ano, některé šly za marnivostí. Ale drtivá většina jen toužila zase milovat své tělo. A je k uzoufání, že právě tahle touha – ta, která se rodí z odvahy a bolesti – se stala kořistí někoho, kdo vnímal jejich tělo jen jako plátno. A svou činnost jako umění. Jenže on nebyl umělec. Ani lékař. Byl jen muž s ostrým nástrojem a tupým svědomím.
Co s tím? Možná si příště nechte od doktora nejen ukázat diplom, ale i rukavice. Možná se naučme víc milovat i ty naše pihy, faldíky a nosy, co nejsou podle katalogu. Možná krása opravdu bolí – ale neměla by vás u toho řezat někdo, kdo má víc followerů než zkušeností.
A hlavně: děvčata, ženy, bohyně sešívané životem – nenechte si nikdy namluvit, že vaše hodnota se měří délkou jizvy nebo velikostí výstřihu.
