Článek
Když se dnes mluví o víře, často dostaneme jednoduchý příběh. Někde v pravěku sedí člověk u ohně, zahřmí, bleskne a on si ze strachu vymyslí boha. Pak přibude další na déšť, jiný na válku, jeden na úrodu a další na lásku. Po několika tisících letech přijde filozofie, věda a moderní člověk, který si symbolicky opráší sako a oznámí světu, že už konečně pochopil, jak věci fungují. Bohové prý byli jen berličkou pro dobu, kdy lidstvo ještě nevědělo, proč se zatmí nebo proč občas udeří do stodoly blesk.
Zní to logicky. A právě proto je dobré být opatrný. Dějiny totiž mívají nepříjemný zvyk komplikovat příliš jednoduché příběhy.
Dlouhá desetiletí převládal mezi badateli názor, že náboženství se vyvíjelo od jednoduchého ke složitému. Nejprve animismus, tedy víra v duchy stromů, kamenů a řek. Potom mnoho bohů, nakonec jeden Bůh. Jenže když se antropologové a religionisté začali podrobněji zabývat původními kulturami v Africe, Austrálii, Oceánii nebo Americe, začalo jim do této hezké učebnicové šablony něco překážet.
V mnoha starých kulturách totiž nacházeli vedle různých duchů a místních kultů ještě něco zvláštního. Představu Nejvyšší bytosti, často spojované s nebem a řádem přesahujícím ostatní duchy a síly. Nebyl to bůh deště ani patron úspěšného lovu. Nebyl součástí božského kolektivu, který se hádá jako antická rodina po nedělním obědě. Šlo o bytost často chápanou jako zdroj světa, mravního řádu nebo života.
Člověku se skoro chce říct, že dějiny mají někdy zvláštní smysl pro humor. Tolik let jsme si opakovali, že víra v jednoho Boha je pozdní civilizační upgrade, a pak se objeví badatelé, kteří začnou vážně uvažovat, zda tato představa nestála už na začátku.
Karel Skalický a jedna nepohodlná otázka
Právě na tuto možnost upozorňuje český teolog a religionista Karel Skalický ve své knize Po stopách neznámého Boha. Navazuje mimo jiné na práci rakouského antropologa a katolického kněze Wilhelma Schmidta, který po dlouhém studiu původních kultur přišel s teorií takzvaného pra monoteismu. Zjednodušeně řečeno tvrdil, že úplně první náboženské vrstvy lidstva mohly obsahovat představu jednoho Nejvyššího Boha a že mnohobožství mohlo v některých případech vzniknout až později jako postupné vrstvení dalších představ, duchů a lokálních božstev.
To je silná myšlenka, ale musí se s ní zacházet poctivě. Schmidtova teorie pra monoteismu je dodnes inspirativní, jenže není obecně přijímaným konsenzem současné religionistiky. Mnozí badatelé ji považují spíše za jednu z možných interpretací než za prokázaný původ náboženství. Právě proto je zajímavá. Ne jako hotové razítko, že „věda dokázala prvního Boha“, ale jako vážné narušení pohodlné představy, že víra v jednoho Boha musela být nutně až pozdním výtvorem vyspělejších civilizací.
Nejde tedy o tvrzení, že pralidé chodili po lese s katechismem v kapse a debatovali o Trojici. Tak směšné to není a ani být nemá. Jde spíš o myšlenku, že člověk možná od počátku intuitivně hledal něco nejvyššího, něco za vším, co přesahuje svět kolem něj. Ne ještě biblický monoteismus v plné podobě, ale stopu po Nejvyšším, po původu, po řádu, po někom nebo něčem, co není jen dalším kamenem, stromem nebo bouřkou v pořadí.
A právě tady se občas moderní debata trochu zadrhne. Protože mnozí stále vyprávějí starý příběh, podle kterého víra vznikla jen jako nouzové vysvětlení přírody. Jenže kdyby šlo pouze o strach z bouřky, proč by člověk hledal smysl života, ptal se na dobro a zlo nebo toužil po spravedlnosti i tam, kde se mu vůbec nevyplatí?
Ateismus není nový. Jenže ani víra není omyl z pravěku
Je fér říct jednu důležitou věc. Skepticismus vůči bohům skutečně není moderní vynález. Už ve starověku existovali myslitelé, kteří o bozích pochybovali nebo se k nim stavěli zdrženlivě. Často bývá připomínán řecký filozof Prótagorás, který napsal slavnou větu: „O bozích nemohu vědět ani to, že jsou, ani že nejsou.“ Jenže tady je dobré brzdit nadšení obou táborů.
Prótagorás totiž neříká, že bohové neexistují. Nehlásá moderní ateismus. Spíš poctivě přiznává hranice lidského poznání. Dnes bychom možná řekli, že jde spíše o agnostika než ateistu. Je to trochu rozdíl mezi větou „Bůh není“ a větou „Nevím, jestli mohu vědět, zda je“. Na první pohled drobnost, ve skutečnosti velký rozdíl.
Podobně je třeba dávat pozor i u jiných starověkých směrů, třeba indických. Některé pracovaly bez osobního boha nebo zdůrazňovaly osud a neosobní principy, ale označit je automaticky za ateismus v dnešním smyslu bývá zkratka. Historie je prostě komplikovanější. Skeptik není automaticky ateista, člověk pochybující ještě nemusí odmítat Boha a někdo, kdo kritizuje konkrétní podobu náboženství, ještě nemusí popírat možnost něčeho vyššího.
Stejné opatrnosti je třeba i u prvních křesťanů, kteří byli svého času označováni za „ateisty“. Římané je považovali za bezbožné proto, že odmítali uctívat státní bohy a nepřinášeli oběti císaři. V jejich očích byli podezřelí. Neměli chrámy, odmítali tradiční božstva a scházeli se po domech. Jenže označení „ateisté“ tehdy neznamenalo totéž co dnes. Nešlo o popření existence Boha, ale o odmítnutí bohů dané společnosti. První křesťané byli přesvědčeni, že existuje jediný pravý Bůh, a právě kvůli tomu odmítali ostatní božstva.
Když apoštol Pavel v Aténách mluvil o „neznámém Bohu“, nedoplňoval křesťanům chybějícího boha do sbírky. Tvrdil něco mnohem odvážnějšího: že ten, koho Řekové jen tuší, už vstoupil do dějin. A ani nauka o Trojici nevznikla proto, aby křesťané zapadli mezi pohany. Byla pokusem vyjádřit, jak mohou křesťané vyznávat Kristovo božství, a přitom trvat na tom, že Bůh je jeden.
Člověk nehledá jen odpověď na bouřku
Tím se dostáváme od religionistiky k otázce, která je možná ještě hlubší. Historik se může ptát, jak se náboženské představy vyvíjely. Filozof a obyčejný člověk, který někdy v noci nemůže spát, se ptá ještě jinak. Proč se vůbec člověk pořád znovu ptá po Bohu?
Možná právě tady bývá největší omyl moderních debat o víře. Člověk není jen tvor, který hledá vysvětlení počasí. Člověk hledá smysl. Ptá se, proč existuje dobro, proč nás nespravedlnost bolí, proč máme svědomí a proč se někdy nedokážeme smířit s představou, že jsme jen velmi schopná biologická náhoda, která se jednou vypne.
Víra nevzniká jen ze strachu. Někdy vzniká z úžasu, z bolesti, z vděčnosti, z otázky, proč vůbec něco existuje místo ničeho. Proto se také nedá jednoduše odbýt větou, že lidé kdysi nerozuměli přírodě, a tak si vymysleli bohy. To možná vysvětlí některé náboženské představy, ale rozhodně ne celou lidskou touhu po smyslu, řádu a poslední odpovědi.
Možná tedy není největší otázkou, kdy člověk začal věřit v jednoho Boha. Možná je větší otázka jiná. Proč se k němu lidé pořád vracejí, i když už tolikrát oznámili, že ho definitivně opustili?
Z čeho text vychází:
Karel Skalický, Po stopách neznámého Boha, Trinitas, Svitavy, 2011.
Wilhelm Schmidt, The Origin and Growth of Religion: Facts and Theories, Methuen & Co., London, 1931.
Jean-Pierre Vernant, Počátky řeckého myšlení, OIKOYMENH, Praha, 1993.
Encyclopaedia Britannica, Religion: Study of Religion.
