Jak se Ježíš nestal Bohem aneb proč dějiny někdy kazí hezké teorie

Tento článek vznikl vlastně docela nenápadně. V komentářích pod původním textem jsem byl přímo osloven, zda bych k tématu nenapsal vlastní pohled. Nakonec jsem si řekl, že to zkusím. Ne jako rychlou poznámku pod čarou, ale jako poctivější reakci.

Předem také přiznávám jednu věc. Text je delší. Možná by se dal zkrátit na několik úderných vět, které by zněly dobře na sociálních sítích. Jenže právě u podobných témat bývá největší problém v tom, že se o nich mluví příliš rychle a příliš zkratkovitě. A pak člověk snadno začne klouzat po povrchu, místo aby se na chvíli zastavil a podíval se, co vlastně říkají samotné prameny.

Pokud tedy čtenář vydrží až do konce, budu rád. Ne proto, že bych chtěl někoho přesvědčovat za každou cenu, ale proto, že některé otázky si prostě zaslouží víc než jen rychlou větu mezi dvěma notifikacemi.

Autorka začíná poměrně ostrou větou: „Ti, kteří dnes věří, že Ježíš je Bůh, zjevně nic nevědí o Ježíšovi z Nazaretu.“

Taková věta působí sebevědomě. Jenže historie bývá na podobné soudy opatrná. Ve chvíli, kdy někdo prohlásí, že miliony lidí po dvě tisíciletí vlastně nerozuměly postavě, kolem níž vzniklo celé křesťanství, stojí za to na chvíli zpomalit a podívat se, co skutečně říkají nejstarší prameny.

Autorka zároveň říká jednu věc správně. Pokud chceme mluvit o Ježíšově identitě, nemá smysl začínat pozdější teologií třetího nebo čtvrtého století. Je potřeba vrátit se k tomu, jak Ježíše vnímali jeho první následovníci. A právě tady se začne odehrávat zajímavé překvapení.

Když otevřeme nejstarší křesťanské texty, obraz Ježíše v nich není zdaleka tak jednoduchý, jak by se z podobných soudů mohlo zdát.

Jinými slovy, otázka nezní, zda dnešní křesťané „něco nevědí“. Otázka zní, co vlastně říkají nejstarší svědectví o tom, jak o Ježíšovi mluvila úplně první generace lidí, kteří ho znali nebo znali ty, kteří ho znali.

Jsou otázky, které nevzniknou proto, že by byly opravdu neřešitelné, ale proto, že je člověk začne číst příliš rychle. Přesně tak na mě působí i tvrzení, že Ježíš původně Bohem nebyl a že se jím stal až později, když se křesťané v dalších generacích teologicky rozjeli, trochu se pohádali, něco si poskládali a po několika stoletích z toho vznikla Trojice, koncily a hotovo.

Přitažlivé to je, protože to zní jako odhalení zákulisí. Jenže právě dějiny prvního křesťanství jsou místem, kde bývá zákulisí často mnohem méně senzační a mnohem více náročné na trpělivost. Když ji člověk má, začne zjišťovat, že problém neleží v tom, že by křesťané později Ježíši přilepili božství jako zlatou nálepku na starý kufr. Problém leží jinde. Jak je možné, že se přísní židovští monoteisté začali o svém ukřižovaném učiteli vyjadřovat způsobem, který byl v jejich náboženském světě vyhrazen samotnému Bohu?

To není otázka jen pro věřící. To je poctivá historická otázka i pro skeptika. Člověk nemusí klečet v kostele, aby ho zarazilo, že se skupina lidí vychovaných ve víře v jediného Boha najednou začne modlit k Ježíši, zpívat o něm hymny a nazývat ho titulem, který jejich vlastní Písma používají pro Boha. Buď se tu stalo něco velmi zvláštního, nebo bychom museli připustit, že se to celé rozjelo omylem neuvěřitelně rychle a neuvěřitelně důsledně. A to by byla historická záhada sama o sobě.

Začněme tam, kde je to nejstřízlivější. U nejstarších textů. Když někdo tvrdí, že božství Ježíše je pozdní výmysl, měl by vysvětlit, proč už nejstarší křesťanské prameny mluví tak vysoko. Pavlovy listy vznikají kolem roku 50 po Kristu, tedy zhruba dvacet let po Ježíšově smrti. To není pozdní legenda, to je v dějinách skoro čerstvá zpráva.

A právě tam čteme věty, které se do teorie pozdního „zbožštění“ nevejdou zrovna pohodlně. Pavel píše, že „v Kristu přebývá veškerá plnost božství tělesně“ (Kol 2,9). V listu Filipanům cituje starší hymnus, podle něhož Kristus „ačkoli měl podobu Boží, nelpěl na tom, že je roven Bohu, ale sám sebe zmařil“ (Flp 2,6–7).

Tohle není jazyk o sympatickém učiteli s duchovní aurou. To je jazyk víry, která už stojí před tajemstvím, které nestačí popsat slovy „mimořádný člověk“. Ti lidé, kteří tohle psali a zpívali, nebyli filozofové znudění polyteismem. Byli to Židé vychovaní ve víře v jediného Boha Izraele. Kdo chce být vůči dějinám fér, musí si přiznat, že právě tohle je na celé věci nejpodivnější a zároveň nejdůležitější.

Právě proto je tak důležitý titul „Pán“. Dnes to slovo zní téměř zdvořile, jako když někomu otevřete dveře a řeknete „prosím, pane“. Jenže v řeckém překladu Starého zákona, v Septuagintě, právě slovem Kyrios Židé nahrazovali Boží jméno. Když tedy první křesťané říkali „Ježíš je Pán“, nehráli si na náboženskou poezii. Používali jazyk, který jejich vlastní víra spojovala s Bohem.

Apoštol Pavel to vystihne až nápadně silně, když do rámce židovského vyznání víry zahrne Ježíše slovy „pro nás je jeden Bůh Otec… a jeden Pán Ježíš Kristus“ (1 Kor 8,6).

Tady je dobré dát pozor na jednu věc. To není ještě pozdější koncilní formulace. To je rané křesťanství. Ještě předtím, než se stačily rozepsat traktáty, se už objevuje úcta, která je v židovském prostředí teologicky výbušná. A právě odtud se musí začít.

Autorka připomíná, že některé náboženské skupiny, například Unitáři nebo Svědkové Jehovovi, chápou Ježíše pouze jako Božího Syna a nikoli jako Boha. Takový výklad existuje a patří k dnešní náboženské krajině.

Jenže historická otázka zní trochu jinak. Nejde o to, jak jednotlivé moderní denominace vykládají Ježíšovu identitu dnes. Historická otázka zní, jak o něm mluvila první generace křesťanů.

A právě zde se ukazuje něco pozoruhodného. Nejstarší křesťanské texty nevykreslují Ježíše jen jako mimořádného učitele nebo proroka. Už velmi brzy o něm mluví jazykem, který byl v židovském náboženském světě vyhrazen samotnému Bohu. Nazývají ho Pánem, modlí se k němu a zpívají o něm hymny.

Jedním z nejstarších dokladů je krátká aramejská modlitba „Maranatha“ – „Přijď, Pane!“ (1 Kor 16,22). Apoštol Pavel ji pouze cituje, což znamená, že ji křesťané používali už před ním. Jinými slovy, modlitba adresovaná Ježíši existuje prakticky na samém začátku křesťanství.

A to je historický fakt, se kterým se musí vyrovnat každý výklad, ať už je věřící, skeptický nebo někde mezi tím.

Námitka, že Ježíš sám sebe za Boha nepovažoval, se pak často opírá o několik vět z Janova evangelia. „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (Jan 14,6). „Otec je větší než já“ (Jan 14,28). Na první pohled to opravdu vypadá jednoduše. Ježíš mluví o Otci, modlí se k němu, rozlišuje se od něj, tedy přece nemůže být Bůh. Jenže tady se velmi snadno stane jedna věc. Člověk si vybere dvě věty, které se mu hodí, a tiše obejde těch dalších deset, které už tak pěkně nesedí.

Tentýž Jan totiž zaznamenává také slova „Já a Otec jsme jedno“ (Jan 10,30), „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ (Jan 14,9) a především větu „Dříve než se Abraham narodil, já jsem“ (Jan 8,58). A právě tahle formulace vyvolá podle textu okamžitou prudkou reakci posluchačů. Nejde jen o pohoršené mumlání v davu. Podle evangelia lidé berou kameny, aby Ježíše ukamenovali, protože jeho slova chápou jako rouhání. Ježíš totiž použije výraz, který připomíná Boží jméno zjevené Mojžíšovi: „Jsem, který jsem“ (Ex 3,14). To není nějaká zbožná slovní hra. To je výrok s obrovským teologickým nábojem.

Ano, Ježíš se modlí k Otci. Ano, mluví o Otci jako o větším. Křesťanská víra ale nikdy netvrdila, že Ježíš je totožný s Otcem. Tvrdila něco jemnějšího a zároveň náročnějšího. Že mezi Otcem a Synem existuje vztah a jednota, kterou běžný jazyk popisuje jen velmi obtížně. Možná právě to dělá problém modernímu čtenáři. Chce jednu větu, jeden slogan, jednu definici. Jenže evangelia nejsou reklamní leták. Jsou svědectvím o někom, kdo se vymyká jednoduchému zařazení.

Často se také říká, že tohle všechno platí jen pro Janovo evangelium, zatímco synoptici jsou střízlivější a podobně smělé výroky neobsahují. Jenže to platí jen tehdy, když se čtou povrchně. U Marka Ježíš odpouští hříchy a přítomní učitelé zákona reagují otázkou, která je sama o sobě výmluvná: „Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“ (Mk 2,7). U Matouše přijímá Ježíš po vzkříšení úctu učedníků (Mt 28,17). U Lukáše se učedníci po Ježíšově nanebevstoupení vracejí do Jeruzaléma a klanějí se mu (Lk 24,52).

Jazyk je jiný než u Jana, méně meditativní a méně metafyzický, ale význam je podobný. Ježíšova autorita je vnímána jako něco, co přesahuje rámec běžného proroka. Když se řekne, že synoptici takové výroky neobsahují, není to přesné. Přesnější by bylo říci, že je vyjadřují jiným stylem. A právě to je v dějinách běžné. Stejná skutečnost se někdy popisuje v různých žánrech. Jeden píše stroze, druhý meditativně, třetí obrazně. To ještě neznamená, že každý mluví o jiném Ježíši.

Do hry pak bývá vtažen Bart Ehrman, který skutečně upozorňuje, že některé výroky v Janově evangeliu odrážejí rozvinutější teologickou reflexi křesťanských komunit. To je poctivá historická poznámka. Jenže Ehrman není poslední apoštol a jeho jméno není dogma. Vedle něj stojí badatelé jako Larry Hurtado nebo Richard Bauckham, kteří přesvědčivě ukazují, že vysoká christologie, tedy velmi silné chápání Ježíšovy identity, se objevuje už v nejstarší generaci křesťanů.

Problém tedy nestojí mezi „naivní církví“ a „osvíceným historikem“. Problém stojí uvnitř samotných pramenů. A právě proto je tak zajímavý. Dějiny nejsou čisté jako nová tabule. Jsou spíš jako starý stůl, do kterého se zapisovalo z mnoha stran. Ale některé rýhy jsou v něm hlubší než jiné. A ty nejhlubší vedou k tomu, že Ježíšova identita byla od začátku vnímána jako něco mimořádného, ne jako pozdní dodatek.

Po Ježíšově smrti se samozřejmě neodehrál žádný sterilní vývoj jediné myšlenky. První staletí byla pestrá a někdy dost hlučná. Existovali Ebionité, Teodotiáni, Marcionité, různé gnostické školy a další skupiny, které se o Ježíše přely jako sousedé o plot. Ale právě tady je potřeba dávat pozor na jednu historickou nepoctivost, která se ráda maskuje jako otevřenost. Z toho, že existovalo mnoho názorů, ještě neplyne, že všechny byly stejně staré, stejně původní a stejně blízko k první generaci Ježíšových následovníků.

Když se řekne, že někteří „raní křesťané“ věřili ve 365 bohů nebo spíš v 365 nebeských sfér, zní to dobře, ale bez dovysvětlení to vytváří falešný dojem, že jde o běžnou tvář prvního křesťanství. Jenže zmínka o 365 patří k Basilidovi ze druhého století a k gnostickým systémům, které jsou už pozdějšími filozofickými konstrukcemi, ne záznamem původní víry galilejských rybářů. Gnosticismus je bezesporu fascinující. Má fantazii, kosmická dramata, nebeské bytosti, katastrofy v božské sféře, jiskry uvězněné v hmotě a spásu skrze tajné poznání. Pro čtenáře, který má rád podivné dějiny náboženství, je to skoro lákavější než většina ranních kázání. Jenže křesťanství nevyrůstá z představy, že hmota je chyba a svět vesmírný zmetek. Vyrůstá z židovské víry, v níž po stvoření světa zazní jednoduchá věta: „Bůh viděl, že je to dobré“ (Gn 1).

Právě tady se oba světy rozcházejí. Gnostik chce ze světa utéct. Křesťan věří v jeho vykoupení. Gnostik často hledá tajnou informaci. Křesťan mluví o dějinách, kříži, vzkříšení a spáse, která se nestala někde v horních patrech metafyziky, ale v konkrétním lidském příběhu.

Proto také gnostici tak rádi vytvářeli představu dvou Ježíšů. Jednoho fyzického, který trpí, a druhého pravého, živého, duchovního Krista, který stojí nad křížem, vysmívá se neznalým a ukřižování se ho vlastně netýká. Texty jako Koptská apokalypsa Petrova jsou v tomto směru výmluvné a zároveň dosti divoké. Jenže jsou opět pozdější, většinou ze druhého století. Nezachycují původní apoštolskou paměť. Zachycují pozdější interpretaci, která se snaží naroubovat Ježíše na představu, že pravé božství nemůže trpět.

Jenže právě tady se křesťanství s gnosticismem míjí. Křesťanská víra totiž nestojí na tom, že Ježíš vypadal jako člověk. Stojí na tom, že jím skutečně byl. Kdyby jeho utrpení bylo jen divadlo, pak by spása byla jen symbolický program bez skutečného zásahu do lidského osudu. Proto Irenej, Hippolytus a Tertullianus nevystupují proti gnostikům kvůli osobním sympatiím nebo touze po moci, ale proto, že vidí ohrožené samotné jádro evangelia.

A právě odsud je pak už jen krok k pozdějším formulacím, že Kristus je jedna osoba ve dvou přirozenostech, božské a lidské. Ne dva Ježíšové. Ne duchovní návštěvník v lidské schránce. Ale jeden Kristus, pravý Bůh a pravý člověk. Zní to teologicky, ale ve skutečnosti je to jen zoufale poctivý pokus říci, že Ježíš nebyl ani pouhý člověk, ani božský přízrak.

Je pravda, že právě Tertullianus a další teologové pak hledají jazyk, jak popsat vztah mezi Otcem, Synem a Duchem svatým. A právě tady se objevuje slavné slovo Trojice. Tertullianus jako první používá latinské Trinitas a mluví o „ekonomii“ Boha. To slovo dnes zní téměř legračně, jako by měl někdo dělat nebeské účetnictví. Jenže starověké oikonomia znamená uspořádání, způsob jednání, způsob, jak se něco děje a ukazuje.

Když tedy Tertullianus a Hippolytus mluví o ekonomii Trojice, nesnaží se lidem prodat tři bohy v jednom balení. Snaží se najít jazyk pro zkušenost, kterou už církev má. Že Bůh je jeden. Že Ježíš je víc než člověk. A že Duch svatý není jen náboženská nálada, ale Boží působení mezi lidmi.

Zde je navíc potřeba říci jednu důležitou historickou věc. Když Tertullianus nebo Hippolytus hledají formulace, neznamená to, že před nimi víra neexistovala a oni ji teprve vyrobili. Znamená to, že před nimi víra existovala a oni se ji snažili přesně popsat. To je rozdíl mezi objevem a popisem. Dítě také začne mluvit dřív, než někdo sepíše gramatiku. A nikdo soudný z toho nevyvodí, že jazyk vznikl až s učebnicí mluvnice.

A teď k větě, že způsob, jakým je Trojice potvrzována, je paradoxní. Inu ano. To je vlastně pravda. Trojice je paradoxní. Ale paradox není totéž co nesmysl. Paradox znamená, že realita je hlubší než naše jednoduché šuplíky. Křesťané neříkali, že jeden plus jedna plus jedna je jedna, protože neuměli počítat. Snažili se říci, že Bůh je jeden a zároveň se v dějinách zjevuje způsobem, který nelze vměstnat do primitivní rovnice.

Všechno velké v lidském životě je trochu paradoxní. Láska, svoboda, smrt, odpuštění, milost. Člověk se pokusí je vysvětlit jednou větou a ony mu mezitím utečou o dvě místnosti dál. A Bůh má tu neslušnost, že je ještě větší problém než láska.

A teď k závěru celé věci. Řekne-li někdo, že Ježíš nebyl Bohem odjakživa a že existují stovky názorů na jeho možné božství, zní to tolerantně a otevřeně. Jenže z plurality názorů ještě neplyne, že jsou všechny stejně přesvědčivé. A z toho, že se v dějinách vedly spory, ještě neplyne, že nikdo ničemu nerozuměl.

Když se vrátíme k nejstarším pramenům, vystoupí z nich jedna tvrdohlavá skutečnost. Víra v mimořádnou Ježíšovu identitu je tam od samého začátku. Ne jako dokonale propracovaná učebnice metafyziky, ale jako živé přesvědčení, které nutilo první křesťany mluvit novým jazykem, modlit se novým způsobem a přemýšlet o Bohu s větší odvahou, než by si byli bývali kdy dovolili.

Možná tedy celý problém neleží v tom, že by se Ježíš stal Bohem až později. Možná je problém mnohem nepohodlnější. Že první křesťané uvěřili příliš brzy a příliš silně, než aby se to dalo odbýt jako pozdní redakční nehoda.

A možná to celé není ani důvod k pohoršení, ani důvod k posměchu. Možná je to spíš pozvání k poctivosti. Člověk nemusí hned věřit, aby přiznal, že ta otázka je větší, než se zdá na první pohled. A že Ježíš z Nazareta zřejmě nebyl jen postavou, o níž si lidé začali po čase vymýšlet velké věci. Spíš byl od začátku tak velký problém pro lidské myšlení, že se s ním dějiny dodnes snaží nějak slušně srovnat.

Možná tedy stojí za to položit si jednoduchou otázku: pokud první křesťané opravdu věřili tak brzy a tak silně, co je k tomu vlastně vedlo?