Jak se Ježíš stal Bohem

Jistě, můžeme se dohadovat, byl-li Ježíš vůbec, ale tuto otázku v článku nechme stranou. Vycházejme z toho, že historický Ježíš existoval. Dále můžeme Ježíši přisuzovat nadlidské schopnosti a božskou auru. Vzhledem k tomu, co byl zač, také souhlasím.

Ale pokud jde o analýzu dokumentů, které křesťané považují za historické, konkrétně Nový zákon, dozvídáme se o úplně jiném obrazu Ježíše, než jaký prezentují současné církve. Tedy ne všechny, třeba Unitáři a Svědkové Jehovovi tvrdí, že Ježíš byl pouze Boží Syn.

Podívejme se tedy na Ježíšovu identitu z hlediska prvotní křesťanské komunity. Ta pozdější, zhruba ze 3. a 4. století, již měla Ježíše přímo za Boha.

Tento článek není o tom, co je pravda, jestli je Ježíš Bůh nebo ne, ale o tom, jak se sám prezentoval, když žil, a jak jej vnímali jeho první následovníci.

V samotném evangeliu Jana, kde je jako Slovo v jediném biblickém spisu ztotožňován s Bohem, o sobě sám Ježíš říká:

Ježíš prohlásil svou misi za cestu k jeho Otci, k Bohu. On sám tím Bohem podle jeho vlastního vyjádření nebyl. V Janovi dále říká:

Když přišlo na Ježíšovo odsouzení, Pilát jej obvinil z toho, že se vydává za „krále Židů“, nikoliv za Boha.

Jiné výroky v Janově evangeliu však svědčí o tom, že měl Ježíš o sobě vysoké mínění. Jako například: „Já a Otec jsme jedno… Kdo viděl mne, viděl Otce…“ Očividně se nepovažoval za totožného s Bohem, když se k němu samotnému modlil, ale podle svého mínění s ním splýval, asi jako jeho podmnožina. Problém spočívá v tom, že se jedná pouze o tyto pasáže v nesynoptickém evangeliu Janově. Ostatní evangelia takové smělé výroky nezaznamenávají. Biblický učenec Bart Ehrman tedy uzavírá, že s největší pravděpodobností jsou to pozdní vsuvky křesťanů z doby, kdy již Ježíše považovali za Boha.

Co se dělo po Ježíšově smrti? Vedly se debaty o Bohu! Nový zákon působí, jako by vše již bylo nalinkované a nic se nikam neposunulo. Jenomže někteří raní křesťané tvrdili, že existuje 365 bohů!

Že by takoví křesťané nemohli existovat a ještě se k tomu nazývat Kristovým jménem? Ale kdeže! Nový zákon totiž v době brzy po Ježíšovi ještě neexistoval. Na druhou stranu zde byla spousta různých spisů křesťanských autorů, které si vzájemně odporovaly. Jiní totiž tvrdili, že existuje dvanáct bohů, těm oponovali ti, kteří věřili v třicet šest bohů.

Nakonec vyhrály knihy a názory, které jsou dnes součástí Nového zákona.

Tak třeba křesťanská skupina ve druhém století zvaná Ebionité věřila, že Ježíš byl lidská bytost, kterou adoptoval Bůh při jeho křtu. Taktéž Teodotiáni se drželi názoru, že Ježíš nebyl od přírody božský, ale rovněž byl Bohem adoptován. Marcionité podle filozofa Marciona byly početnou komunitou. Až natolik, že církevní otec Terullianus proti Marcionovi vydal pětisvazkový spis. Marcion věřil, že tento svět není stvořením pravého Boha.

Stejně jako gnostici. Ti se hlásili k rozsáhlým mytologickým vysvětlením vzniku světa. Podle nich jeho původ sahal daleko do věčnosti s generací četných božských bytostí, které tvořily božskou říši. V určitém okamžiku – když božská říše byla vše, co existovalo – došlo ke kosmické katastrofě, která zapříčinila vznik božských bytostí, které byly nedokonalé a neplně formované. Jedno nebo více z těchto nižších, nedokonalých a nevědomých božstev stvořilo tento hmotný svět, který obýváme. A tak se všichni dostali do průšvihu. Tento svět je podle gnostiků duchovní zmetek.

Chce někdo opravdu připsat odpovědnost za tento svět, naplněný tolika bolestmi a utrpením, jedinému pravému Bohu? Touží někdo svět s přírodními katastrofami, vrozenými lidskými vadami, hladomory a válkou, vidět jako stvořený dobrým Bohem? Podle gnostiků je svět kosmickou katastrofou a cílem náboženství je uniknout tomuto vesmírnému nedodělku.

Podle gnostiků je svět místem, kde jsou uvězněny jiskry božství, které vznikly v božské říši, ale z nějakého zvláštního důvodu se dostaly sem. Tyto jiskry chtějí a potřebují uniknout ze svého materiálního uvěznění. Mohou tak učinit poznáním tajemství toho, kdo skutečně jsou, odkud přišly, jak se sem dostaly a jak se mohou vrátit.

Možná si říkáte, co to má společného s křesťanstvím. Podle křesťanských gnostiků tento pohled na svět učil sám Kristus. Kristus je ten, kdo přišel na svět, aby učil nebeským tajemstvím, která mohou osvobodit božské jiskry uvězněné v hmotě. Za tímto účelem byla sepsána takzvaná gnostická evangelia.

Někteří gnostici vycházeli z předpokladu, že Kristus, který nemohl patřit do tohoto zlého hmotného světa, přišel na Zem jako přízrak, jak tvrdil Marcion. Sám Marcion nebyl součástí hlavního gnostického proudu. Zastával totiž názor, že existují pouze dva bohové, ne mnoho bohů, a  nepovažoval tento svět za kosmickou katastrofu, ale za stvoření Boha Starého zákona; a nemyslel si, že v lidských tělech sídlí božské jiskry, které by mohly být osvobozeny pochopením pravé „gnóze“.

Většina gnostiků se zřejmě domnívala, že Ježíš Kristus měl v sobě dvě entity: lidského Ježíše, v němž dočasně žila božská bytost.

Z jejich pohledu existovalo „oddělení“ mezi Ježíšem a Kristem. Dá se to nazvat oddělenou christologií. Protože Ježíš jako člověk byl tak čistý a spravedlivý, vstoupila do něj při jeho křtu božská bytost z nebeské říše. Proto na Ježíše sestoupil Duch a – jak říká Markovo evangelium – vstoupil do něj v tomto okamžiku. A od té chvíle mohl začít konat své zázraky a předávat své učení. Božství však samozřejmě nemůže trpět a zemřít. Než tedy Ježíš zemřel na kříži, božský element ho opustil.

Proto se dozvídáme v gnostickém evangeliu Koptská apokalypsa Petrova, kterou údajně nevypráví nikdo jiný než Ježíšův nejbližší žák Petr, že Petr mluví s Ježíšem, Spasitelem, když náhle uvidí jakéhosi dvojníka Krista, kterého jeho nepřátelé chytí a ukřižují. Petr je pochopitelně zmatený a ptá se Krista: „Co to vidím, Pane? Jsi to ty, koho berou?  Jeho zmatek se zvyšuje, protože pak vidí nad křížem další postavu Krista a ve svém zděšení se ptá: „Kdo je ten nad křížem, co se raduje a směje? A je to někdo jiný, komu tlučou nohy a ruce?“ (Apokalypsa Petrova 81).

Kristus odpovídá, že osoba nad křížem je „živý Ježíš“ a že osoba přibitá na kříž „je jeho fyzickou částí“.

A tak existuje zásadní rozpor mezi fyzickým, lidským Ježíšem a Ježíšem, který je „živý“. O fyzické bytosti se říká, že je „domovem démonů a hliněnou nádobou, v níž přebývají, patřící Bohu“. Fyzický Ježíš patří tomuto hmotnému světu a nižšímu Bohu, který ho stvořil. Ale ne živému Ježíši: „Ale ten, kdo stojí blízko něj, je živý Spasitel, prvotní část v něm, které se zmocnili. A byl propuštěn. Stojí a radostně se dívá na ty, kdo ho pronásledovali.“ Jinými slovy, božský prvek – živý Kristus – byl osvobozen od své hmotné skořápky.

A proč se živý Ježíš touto scénu tak baví? „Proto se směje jejich nedostatku vnímání a ví, že se rodí slepí. Proto trpící musí zůstat, protože tělo je náhradou. Ale to, co bylo uvolněno, bylo mé nehmotné tělo“ (Zjevení Petra 83).

Zde se prezentuje separatistická christologie. „Skutečný“ Kristus, „živoucí Ježíš“, je božský prvek, který jen dočasně obýval tělo. Byla to tato nižší, podřadná část, „domov démonů“, která byla ukřižována. Není to umírající Ježíš, kdo přináší spásu; spása přichází skrze živého Ježíše, kterého nemůže ovlivnit utrpení a který nikdy nemůže zemřít.

Ti, kteří nechápou, kteří si myslí, že záleží na Ježíšově smrti, jsou předmětem Kristova posměchu. To by samozřejmě zahrnovalo i církevní otce, kteří trvali na tom, že skutečné utrpení a smrt Ježíše byly jedinou věcí, která přinesla spásu. Pro tohoto gnostického autora tito církevní vůdci nebyli jen uvedeni v omyl. Ježíš si z nich jednoduše vystřelil.

Bohužel nebo pro někoho bohudík tato gnostická perspektiva nepřevládla. Ortodoxní církevní spisovatelé jako Irenaeus, Hippolytus a Tertullianus nakonec uspěli na plné čáře a původní gnostická učení z církevního vědomí zahladili. Podle nich a podle současné církve ve skutečnosti jediný Bůh stvořil svět, který je místem utrpení ne proto, že byl stvořen ke zlu, ale proto, že padl v důsledku hříchu. To nebyla Boží chyba.

Pravý Bůh poslal svého Syna na svět, ne v pouhém zdání lidského těla a ne jako dočasného obyvatele lidského těla. Bůh byl jeden a jeho Syn byl jeden, tělo i duše, maso i duch, člověk i božstvo. Takto to nakonec dopadlo.

Církevní otcové Hippolytus a Tertullianus se shodli na tom, že Kristus je Bůh a že Bůh Otec je Bůh, ale že existuje pouze jeden Bůh. Aby si tento názor udrželi, rozvinuli myšlenku božské ekonomie. Slovo ekonomie v tomto použití se nevztahuje na peněžní systém, ale na způsob organizování vztahů.

V božské ekonomii existují tři osoby – Otec, Syn a Duch svatý. Jsou to tři odlišné bytosti, ale jsou zcela sjednoceny ve vůli a účelu.

Způsob, jakým je Trojice potvrzována, se dá přinejmenším nazvat jako paradoxní.

Podívejme se, jak Hippolytos vyjadřuje svůj pohled na božskou ekonomii:

Hippolytus nazval tohoto trojjediného Boha Trojicí. Tertullianus také mluvil o Trojici.

Pro Tertulliana se vztah Otce a Syna odráží v božské ekonomii, v níž hraje i Duch významnou roli. Tato ekonomie „rozděluje Jednotu do Trojice, umisťuje v jejich řádu tři Osoby – Otce, Syna a Ducha svatého; tři však ne podmínkou, ale stupněm; ne podstatou, ale formou; ne mocí, ale aspektem; přece jedné podstaty, jednoho stavu a jedné moci, protože On je jeden Bůh“ (Proti Praxeovi 2).

Tertullianus dále tvrdí, že tři bytosti v božství je „možné číslovat bez dělení.“ Později naznačuje, že toto je „pravidlo víry“, kterého se křesťané drží: „Otec je jeden, a Syn jeden, a Duch jeden a že jsou od sebe odlišní.“ Rozmanitost však neznamená oddělení: „On se neliší rozdělením, ale rozdílem; protože Otec není totéž co Syn, jelikož se od sebe liší způsobem svého bytí“ (Proti Praxeovi 9).

I když se zdá, že tito autoři dospěli k Trojici, ještě tomu tak není. A to jsme ve čtvrtém století, několik století po Ježíšově smrti a vzkříšení.

Tertullianus totiž věří tomu, že Otec je odlišný od Syna. Tento názor byl později rovněž zahlazen a s „dokonale ekonomicky formulovanou“ naukou o Trojici se Ježíš stal rovnocenným Bohem.

Ježíš tedy nebyl Bohem odjakživa a existují stovky různých náhledů na jeho možné božství. Jak v historii tak dnes. Když jde o identitu Ježíše Krista, zdá se, že nikdo si nemůže být ničím jistý.

Zdroje:

John Meier. A Marginal Jew: Rethinking the Historical Jesus. 1991. Doubleday.

E. P. Sanders. The Historical Figure of Jesus. 1993. London.

Geza Vermes. Jesus the Jew: A Historian's Reading of the Gospels. 1973. Collins.

Upozornění pro čtenáře:

Tento článek se nezastává žádné konkrétní perspektivy. Je pouze historickým exkursem vývoje myšlenek a názorů týkajících se Ježíše Krista.