Článek
Jak je možné, že česká odborná i laická veřejnost přistupuje k husitství tak rozporuplně? Jedni historici husity zbožňují, druzí si za ně sypají popel na hlavu a třetí by nejraději, kdyby takové osobnosti jako Jan Hus a Jan Žižka vůbec neexistovaly.
Podívejme se na důvody, proč husitské hnutí natolik dosud polarizuje českou společnost.
Pomlouvačná kampaň proti husitství: protagonisté
Enea Silvio Bartolomeo Piccolomini nasazoval husitství psí hlavu
Kořeny antihusitské kampaně spočívají v německém prostředí. Proti českému reformnímu hnutí, které mělo svůj ohlas i v cizině, rozpoutali pomlouvačnou kampaň zahraniční intelektuálové.
Přední místo antihusitského hlasu zaujal Silvia Piccolomini (1405-1464)., dříve kardinál, později dokonce italský papež. Nejvíce poníženi husitstvím se cítili Němci. A proto řada německých autorů dštila na husitství a Husa oheň a síru. Vezmeme-li v úvahu, že až do konce druhé světové války byla velká česká města z určité části německá, je zde nabíledni, kdo zasel semena sváru v českém obyvatelstvu proti husitském živlu.
Historik František Šmahel k tématu říká:
Podobně jako v Čechách zapustilo i na Moravě němectví silné kořeny v pohraničních městech a oblastech. Převážně německá byla slezská města Opava, Krnov a Jeseník (Frývaldov), značnou převahu mělo německé obyvatelstvo též v Břeclavi a Podivíně. Na moravsko-slovenském pomezí bylo převážně české obyvatelstvo v Uherském Brodě, zatímco v Uherském Hradišti si Němci udrželi většinu až do poloviny 15. století. Teprve od této doby se česká národnost začala výrazněji prosazovat také v Uničově, ještě později pak ve Ždáru nad Sázavou a ve Šternberku. V národnostně smíšených Hranicích obrat ve prospěch české složky způsobilo dobytí města husity, jak tomu bylo i v klášterní Třebíči a několika dalších menších městech. Národnostní skladba velkých i menších královských měst do značné míry předurčila protireformní a protirevoluční postoje převážné části městského obyvatelstva na Moravě, a ty zase zpětně upevňovaly a posilňovaly německou rezistenci vůči postupujícímu českému živlu. Celkově tak husitství na Moravě ovlivnilo národnostní vývoj ve městech mnohem méně než v Čechách.
Pak přišli komunisté, kteří potřebovali vytěžit vše, co tak nějak hrálo na vlasteneckou nótu, a ti husitství přibili pověstný poslední hřebíček do rakve. Svým pitoreskním přístupem husitství je české veřejnosti dále znechutili.
K obnově jakési sakrální úcty vůči Husovi v české společnosti vlastně nikdy nedošlo. Češi dali přednost sv. Václavovi, který také zemřel za potupných okolností z převážně nábožensko-politických důvodů, ale méně si vědom toho, co dělá. Zatímco Hus šel jsa pln uvědomění si toho, co dělá, na popravu za pravdu, sv. Václav obdržel dýku do zad od svého bratra Boleslava zcela nezamýšleně.
Husův život tedy zůstal dosud nedoceněn. Od novodobých českých historiků se Mistr Jan naopak nádavkem dočkal dehonestace, že stejně jako kdysi Ježíš jedl a pil a hlavně se dobře vykrmoval husama.
V podstatě by se mohli Češi stavět vůči husitské revoluci podobně jako Francouzi k té své Velké francouzské revoluci. Obě kulturní vlny za sebou zanechaly zkázu a spoustu krve, ale proč si tedy Češi plivají na vlastní revoluci, zato Francouzi si tu svou obdivují? Že by kulturní zlozvyk bez objektivního náhledu?
Meč a násilí, to byly prostředky, kterým tehdy nejlépe rozuměly všechny zúčastněné strany. Jen výjimečně si někteří geniální jednotlivci jako Petr Chelčický poradili „pouze“ se svým slovem a duchem.
Máme tedy právo soudit husitskou dobu pozdějším prismatem humanismu, neřkuli demokratického pluralismu dnešních časů?
Mýtus o husitském plenění a ekonomickém kolapsu
Hlavní tahoun husitského hnutí Jan Žižka na husitské války uplatňoval přísná biblická pravidla
Ti, kteří považují husity za bezuzdné plenitele českých zemí, se neorientují v historických souvislostech. Ekonomické analýzy vlády Václava IV. jasně ukazují, že navrch měla církev nad politickou silou státu. Polovinu veškeré zemědělské půdy vlastnila církev. Mýtus o vykořisťování obyčejného lidu církví se rozhodně hodil pozdější komunistické propagandě. Nicméně v tomto ohledu je třeba říci, že platilo přísloví: není kouře bez ohně.
Situace byla ekonomicky a společensky neudržitelná i bez husitského hnutí. Kdyby nepovstali stoupenci Husa, museli by si zvolit někoho jiného a následovat jinou osobnost. Provedení by však bylo podobné. Lid hladověl a dožadoval se svého podílu na bohatství, kterým zářila církev. Politicky se Čechy již ve fázi ekonomického kolapsu nacházely, narozdíl od církve, která byla de facto zahraniční pobočkou papežského státu.
Mimořádná velikost církevního majetku v okolí Prahy (53,6 %) byla prakticky shodná se situací na Brněnsku (majetek 56 %, držba 53 %).
Tak třeba odhad Rostislava Nového předpokládá, že na feudálním pozemkovém vlastnictví uvnitř země se po jeho definitivním rozdělení kolem poloviny 14. století přibližně jednou pětinou podílel panovník, zatímco šlechta ovládala asi jednu třetinu a církev takřka polovinu veškeré osazené půdy.
To bylo z hlediska českého státu neudržitelná situace. Žádný strom však neroste do nebe. A tak se našla sekera k jeho podetnutí. Shodou okolností to byla ta husitská.
Hus měl prostě smůlu, že stál v nevhodném čase na nevhodném místě. Dnes by jistě kroutil hlavou, cože to jeho přívrženci ztropili. Ale nebylo zbytí, země prostě vřela sociálním napětím.
Antipól husitského hnutí: jedinečný intelektuál a prorok Petr Chelčický
Petr Chelčický, jak zřejmě vypadal
Doc. Dr. Martin Wernisch považuje Chelčického spolu s Husem za dva velikány. U Chelčického se mu nebojí dát přídomek - prorok. Musím s ním souhlasit. Dnes bychom mohli říci ještě: nebojácný vizionář.
Petr Chelčický si na husitské hnutí udělal svůj názor velmi brzy. Ve vesnici Chelčice, kde bydlel, upálili katolíci „husitského“ faráře. Přes humna na dohled od Chelčic Žižka zrovna dobýval obec Vodňany. Nesouhlasem s použitím násilí a zborcením iluze o trojím lidu - hlavní tehdejší doktríně vedle přijímání pod obojí, dá se říci, že husitům Chelčický zavařil již v jejich počátcích. Chelčického duchovědný pokus byl naprosto unikátní. Usiloval o sociální revoluci paralelně s husity, akorát bez použití jakéhokoliv násilí.
Moc se vírou nespravuje a víra moci nepotřebuje.
Pro své konání oplýval dobrou znalostí Bible. Jeho knihovna neobsahovala tučné právnické svazky ani filozofické úvahy. Spoléhal se čistě jen na svůj intelekt a intuici. A stačilo to. Netušil, že několik století poté se stane populárním až v carském Rusku. Tolstoj jej použil jako příklad boje beze zbraní. A dokonce i v Indii byl obdivovaný samotným pacifistou Gándhím. Chelčický byl v podstatě nejsilnějším intelektuálním odpůrcem husitského hnutí. Byl současníkem jak Husa tak Žižky, samozřejmě po určité životní období.
Svou Postilou, kde analyzuje biblickou Apokalypsu, se zaměřuje na popis tehdejších událostí formou biblického výkladu. Všechny kruté obrazy a výjevy utrpení v biblické knize Zjevení uplatňuje na tehdejší dobu. Je velkým pesimistou, pokud jde o reálné projevy duchovní rovnosti mezi lidmi. Tvrdí, že husitské ideály jednoduše nefungují a zmocnili se jich lidé, kteří by se jich vůbec dotýkat neměli.
Sám věděl, že hlavní postava hnutí - Jan Žižka je poněkud kontroverzní osobností. Začínal jako lapka, pořídil si v Praze několik domů a do husitského hnutí se zapojil spíše organicky a poněkud se zpožděním. Chelčický si nebyl jist, jestli jsou Žižkovy ideály správné. A nebyl sám.
Chelčického hlas však zůstal hlasem volajícím na poušti, i když i zde vzniklo něco nového. Vyrašila pouštní růže: Jednota bratrská byla vystavěna na Chelčického duchovním půdorysu, i když již bez jeho osobní asistence. Zde je zřejmé, že i v době husitského vrcholu existovaly výrazné duchovní osobnosti, které nesouhlasily s provedením a záměry hnutí. A hlasitě se vyjadřovaly. Chelčický dožil na svém jihočeském statku nezraněn, avšak s tak trochu utajenou identitou. Vlastně ani nevíme, jestli jméno Chelčický je přezdívka, přízvisko či reálné jméno.
Husitské hnutí bylo rozhodně násilné, ale bylo zároveň reakcí na poměrně bezostyšné drancování českých zemí ze strany církevních institucí. Akce vždy vyvolá reakci, a tak tomu bylo i tehdy. Někdejší husitské osobnosti jako byl Jan Žižka si jistě zaslouží pozornost více než odsouzení za jejich inovativní metody a strategie, které se dodnes učí ve vojenských školách po celém světě.
Husitský odkaz však Češi dosud nedokázali správně posoudit z více úhlů pohledu. Nejen z těch církevních, sociálních, ale i ekonomických a kulturních. A rovněž přesahu husitského hnutí do celé evropské reformace.
Je třeba se dívat na věci nikoliv optikou sádrového trpaslíka, ale někoho, kdo si se vzpřímenou páteří váží vlastní historie.
Zdroje:
František Šmahel. Jan Hus. 2013. Argo.
Petr Čornej. Jan Žižka : život a doba husitského válečníka. 2019. Paseka.
František Šmahel. Husitská revoluce. 2023. Karolinum.
Petr Čornej. Husitství a husité. 2024. Karolinum.
Petr Chelčický, Postila I-II. 2024. Historický ústav.
Josef Pekař. Žižka a jeho doba. 1992 přetisk. Odeon.
