Článek
Nejdříve byli křesťané na straně pronásledovaných, to až do poloviny 2. století, a pak se role obrátily. Z pronásledovaných se stali pronásledovatelé. A tak to šlo pořád po další staletí.
Příběh eliminace pohanských kultů
Kult íránského boha Mithry byl populární mezi římskými vojáky. Později byl nahrazen Ježíšem Kristem
„Pohané“ své pozice neopustili dobrovolně nebo osvíceni Duchem svatým. Jednoduše byli nejprve byrokraticky vymazáni a pak i fyzicky. Císařův výnos z roku 341, stanovil:
Pověry přestanou; šílenství obětí bude zrušeno. Neboť pokud by se někdo v rozporu se zákonem zbožštěného císaře, Našeho Otce [tj. Konstantina I.] a v rozporu s tímto příkazem Naší Milosti odvážil vykonávat oběti, bude potrestán přiměřeným trestem a okamžitým rozsudkem.
I tak pohanské praktiky nezmizely přes noc. Křesťané se za doby pronásledování uchylovali do katakomb, zatímco pohané se prostě vtělili přímo do křesťanských učení. Bylo to chytřejší a bezpečnější. Ale o tom později, nejprve, jaké požadavky mělo křesťanství na své konvertity.
Křesťanství nekladlo na své konvertity žádné zvláštní intelektové požadavky
Úspěch křesťanství spočívá krom jeho pozdějších násilných metod v získávání velké obce věřících jednoduchým a téměř až primitivním způsobem. Zatímco římsko-řečtí intelektuálové kladli důraz na myšlení a schopnost vyhodnocovat ideje, křesťanství po svých členech nevyžadovalo žádnou zvláštní schopnost myslet.
Poněvadž naše víra v Ježíše Krista má u Boha stejnou hodnotu jako nevinnost, nejsme již Bohu odcizeni.
Stačilo věřit: v Ježíše Krista. To bylo důvodem, proč se stalo křesťanství tak populárním a díky tomu „promořilo“ celou římskou společnost. Bylo pohodlné, člověk si nemusel lámat hlavu složitými filozofickými disputacemi, přemýšlet, stačilo , že přijal Krista. A už mohl započít hvězdnou kariéru.
Pochopitelně svým původně fanatickým postojem, který vylučoval všechny ostatní věrouky křesťané tehdy v římské společnosti narazili, protože byla nastavena jinak. Pluralitně. Přípustné byly téměř všechny náboženské kulty až na ty, které hlásaly netoleranci. A to byli křesťané, kteří tvrdošíjně odmítali uznat politickou roli císaře a také se snažili zakázat jiné kulty. Proto byli raní křesťanští věřící pronásledováni. Rozhodně ne z důvodů, které nám chtějí naznačit pozdní vykladači historie.
Inkorporace pohanských představ do křesťanství
Přes Platóna se do křesťanství dostala egyptská mystérie v podobě sv.Trojice
I přes to, že hlavní trumfy měli křesťané v 3. století již v rukou: počty konvertitů a politickou moc, bylo třeba se nějak vypořádat s pohanskými představami. Bylo by naivní si myslet, že naučí „starého psa novým kouskům“. I v novověku a vlastně i dnes se v případě kontaktu s jakoukoliv cizí kulturou křesťané nebrání převzít jakékoliv pohanské zvyky a udržovat je spolu s křesťanskou vírou. Tak to v podstatě dělali odevždy.
Na počátku křesťanství stály zmatky, spory a rozkoly, a přesně v tom duchu se nesl i jeho další vývoj. Střední a východní Středomoří se v prvním a druhém století našeho letopočtu jen hemžilo nekonečným množstvím náboženských idejí, které se ve snaze prosadit se neustále střetávaly.Již od samého počátku tedy existovala početná škála různých variant křesťanství, které měly jen málo společného.
Respektovaný historik Paul Johnson to vyjádřil jasně. Křesťanství v jeho pozdější podobě a vlastně již od počátku se jen hemžilo rozporuplnostmi a pohanskými idejemi. Jedno bylo protknuto druhým.
Aby se hlavní křesťanský proud, tedy co se jím stalo, odlišil od gnostiků, kteří byli přímou konkurenci pozdější katolické církve, stanovil si určitý počet evangelií, které Ježíše vykreslují v podstatě jako lidového učitele. Oproti tomu gnostikové jej popisovali jako někoho, kdo mluvil poměrně složitě a mysticky, čtyři bibličtí evangelisté mu vkládají do úst lidové zkazky, které byly v té době v oběhu. Tak třeba Ježíšovo slavné „co chceš, aby ti lidé činili, čiň i jim“, nebylo jeho originální replikou. Dokonce i v čínské kultuře je to známé, akorát se říká opačně.
První křesťanští obhájci, kteří měli alespoň filozofické minimum, na rozdíl od svých spoluvěřících, se jali vytvořit takový amalgám křesťanství s řeckou filozofii. Akt, před kterým apoštol Pavel, první křesťanský misionář v zahraničí , varoval. A tak se stalo:
Téměř všichni význační církevní otcové považovali řecké prvky za velice užitečné; vypůjčili si je z klasických děl řecké antiky a použili je jako prostředku k pochopení a ke správnému vyjádření křesťanských pravd.
Oproti tomu trval jejich předchůdce Pavel na tom, že filozofii je třeba „vyhodit“ do koše jako bezcennou:
Dávejte si pozor, aby vás nikdo neodvedl jako zajatce prostřednictvím filozofie a prázdného podvodu, které jsou založené na lidských tradicích, na základních principech tohoto světa, a ne na Kristu.
Nestalo se tak, naopak platónské nauky o stěhování duší a o Trojici se staly součástí církevního kánonu a straší v křesťanství dodnes.
Křesťanská církev se v podstatě svou historickou trajektorií nijak neliší od řady jiných propagandistických hnutí. Začala jako pronásledovaný disent a pak se sama postavila do pozice pronásledovatelů myšlenkových proudů, které nakonec nedokázala potlačit ani násilím a tak je raději absorbovala do své nauky.
A tak je dnes absurdní, když se některý křesťan odvolává na hodnoty tolerance a pokory, když samotná křesťanská církev postavila svou historickou dominanci na protipólu těchto hodnot.
Zdroje:
Trilling. W. Hledání historického Ježíše. 1993. Vyšehrad.
Dodds. E.R. Pohané a křesťané ve věku úzkosti. 1997. Petr Rezek.
Eliade. M. Dějiny náboženského myšlení II – Od Gautamy Buddhy k triumfu křesťanství. 1996. Oikoymenh.
Gibbon. E. Úpadek a pád římské říše. 1983. Odeon.
