Křesťanství nevyhrálo mečem. Jen se mu později příliš zalíbila moc

Na podobných článcích bývá cosi přitažlivého. Člověk se v nich rychle zorientuje. Má viníka, má krev, má zákazy, má císaře, má inkvizitory a nakonec i příjemný pocit, že právě prohlédl jeden velký dějinný podvod. Jenže právě v této chvíli bývá od pravdy nejdál. Dějiny totiž nebývají přehledná soudní síň, kde se po třech odstavcích bouchne kladívkem a je jasno. Připomínají spíš starý dům po několika přestavbách. Něco je původní, něco dostavěné, něco ostudné a něco stále nosné. Kdo vezme jednu zřícenou zeď a prohlásí ji za celou stavbu, ten sice může znít rozhodně, ale poctivý není.

To první je třeba říct bez vytáček. Ano, křesťanství má ve svých dějinách násilí. Ne okrajově, ne výjimečně a ne jen v podobě několika poblouzněných jednotlivců. Jakmile se církev spojila s mocí státu, začaly přicházet zákony proti pohanským kultům, zákazům obětí a postupnému vytlačování starých náboženských forem. Rozhodující proměna vztahu mezi církví a impériem skutečně přichází až ve 4. století, kdy se křesťanství z pronásledované menšiny začíná měnit v náboženství spojené s mocí impéria (srov. Britannica: Christianity – The alliance between church and empire).

Jenže právě tady začíná hlavní potíž článku. Z faktu, že pozdější mocenské křesťanství umělo být tvrdé, ještě neplyne, že právě tohle vysvětluje jeho vzestup. To je asi tak přesné, jako kdyby někdo tvrdil, že člověk vstoupil do manželství hlavně proto, že jednou existují rozvody. Křesťanství totiž rostlo dávno předtím, než dostalo do ruky císařskou pečeť. Právní toleranci získali křesťané až roku 313 a teprve potom se jejich postavení v říši začíná zásadně měnit (srov. Britannica: Edict of Milan). Jinými slovy, meč přišel až později. Ne na začátku.

Komentáře pod takovým článkem pak naskáčou skoro podle osnovy. Kataři, Béziers, Torquemada, inkvizice, christianizace Prusů, čarodějnické procesy, Boblig. A člověk má chuť říct dvě věci najednou. Zaprvé ano, tohle všechno jsou témata, která si církev nemůže zamést pod koberec a potom nad ním zpívat vítězný chorál. Zadruhé ale ne, z těchto věcí se nedá vyrobit univerzální klíč k celým dějinám křesťanství.

Masakr v Béziers roku 1209 při albigenské výpravě je skutečná historická hrůza. Stejně tak Torquemadovo jméno zůstalo symbolem brutality španělské inkvizice a běžné přehledy ho spojují s tisíci procesů, zastrašováním i popravami (srov. Britannica: Massacre at Béziers; Britannica: Albigensian Crusade; Britannica: Tomás de Torquemada; Britannica: Spanish Inquisition). To nejsou drobné škrábance na křesťanské fasádě. To jsou vážná selhání, někdy přímo strašlivé zločiny.

Jenže problém začíná ve chvíli, kdy se z těchto pozdních a mocensky pokřivených kapitol začne dělat vysvětlení úplně všeho, včetně toho, proč křesťanství vůbec zakořenilo. Tady totiž kritika přestává být přesná a začíná být pohodlná. Pozdější církevní násilí je reálné, ale samo o sobě nevysvětlí, proč se křesťanství rozšířilo už v době, kdy samo státní moc nemělo. Když někdo vytáhne Béziers, nevysvětlil tím ještě Antiochii druhého století. Když někdo vytáhne Torquemadu, neobjasnil tím, proč se evangelium šířilo v časech, kdy žádný Torquemada neexistoval ani ve špatném snu.

Další zkratka, kterou podobné texty milují, spočívá v tom, že starověký Řím vykreslí skoro jako příjemný pluralitní prostor, kde si každý vzýval své bohy a žil v harmonii, dokud nepřišli křesťané a nezačali kazit atmosféru. Jenže to je obraz přibarvený asi stejně jako turistický leták po sezóně. Římský svět byl v náboženských věcech v mnohém pružný, ale jen do té míry, dokud člověk respektoval rámec impéria. A součástí toho rámce byl také císařský kult a veřejné projevy loajality, které nebyly chápány jen jako soukromá zbožnost, ale i jako součást politického pořádku. Křesťané proto nebyli problém pouze proto, že věřili v jednoho Boha, ale i proto, že odmítali úkony, které Řím pokládal za součást společenské stability (srov. Britannica: Christianity – Relations between Christianity and the Roman government and the Hellenistic culture).

Bez této souvislosti pak celý příběh vypadá tak, že tolerantní impérium trpělo netolerantní sektu, dokud ji zbytečně nevyprovokovalo. Jenže skutečnost byla méně elegantní. Křesťané byli pro římský svět zvláštní právě tím, že nechtěli být jen další náboženskou možností na tržišti kultů. Měli výlučný nárok na pravdu a odmítali zbožštit císaře. To samozřejmě vyvolávalo střet. A ten střet nebyl jen otázkou „hodní tolerantní pohané versus zlí křesťané“. Byl to střet dvou odlišných představ o náboženství, moci a veřejném pořádku.

Jenže tím původní článek nekončí. Druhá jeho opora stojí na tvrzení, že křesťanství vlastně uspělo i proto, že po lidech nechtělo příliš myslet, nabízelo jednoduchou víru a později si navíc z okolního světa ochotně přebralo to, co se mu hodilo. To už ale není jen ostrá formulace. To je směs několika zkratek, které vypadají učeněji, než ve skutečnosti jsou. Ano, křesťanství se šířilo i mezi prostými lidmi. Jenže ne proto, že by bylo náboženstvím pro duševně vypnuté. Už samotné první generace křesťanů žily v prostředí, kde se vedly filosofické i náboženské spory, a právě helénistický svět poskytl křesťanům jazyk, kterým svou víru vyjadřovali a hájili (srov. Britannica: Religious and cultural life in the 3rd century). To není důkaz primitivnosti, ale spíš opak. Není pravda, že by křesťanství uspělo proto, že po člověku nechtělo přemýšlet. Spíš nabídlo víru i těm, kdo byli unavení z toho, že rozum bez naděje umí být stejně prázdný jako zbožnost bez rozumu.

Stejně nepřesná je i její práce s Pavlem. Když Pavel varuje před filosofií a prázdným svodem, neříká tím, že rozum je nepřítel víry a že nejlepší křesťan je člověk, který zavře oči a vypne mozek. Varuje před takovým myšlením, které člověka odvádí od Krista a uzavírá ho do systému bez života (Kol 2,8). To není totéž jako zákaz přemýšlení. Ostatně pozdější křesťanská tradice s řeckou filosofií nejen zápasila, ale také ji využívala k tomu, aby přesněji vyjádřila vlastní víru (srov. Stanford Encyclopedia of Philosophy: Philosophy and Christian Theology). Převzít pojmový jazyk totiž není totéž jako převzít obsah. Když teologie použije slova své doby, ještě to neznamená, že si od té doby nechala nadiktovat, čemu má věřit. A právě tady kulhá i její věta o tom, že se přes Platóna dostala do křesťanství egyptská mystéria v podobě Trojice. To zní efektně, ale důkaz to není. Učení o Trojici nevzniklo jako pašovaný náklad z Egypta přes řeckou filosofii, nýbrž jako dlouhý pokus vyjádřit zkušenost s Otcem, Synem a Duchem svatým, kterou křesťané četli v Písmu a žili ve své víře (srov. Stanford Encyclopedia of Philosophy: Trinity).

Podobně zkratkově působí i její naznačení o Mithrovi, gnosticích a výběru evangelií. Ano, starověký svět byl plný konkurenčních kultů, idejí a náboženských proudů. Ano, existovaly různé podoby křesťanství a první staletí rozhodně nebyla sterilní laboratoř bez sporů. Jenže z toho ještě neplyne, že Mithra byl prostě nahrazen Kristem, ani že si hlavní proud svévolně vybral čtyři evangelia jen proto, aby z Ježíše udělal lidového učitele proti mystickým konkurentům. To už je spíš scénář než dějiny. Rané křesťanství skutečně vedlo spor o to, co patří k apoštolské víře a co už je její deformace, ale právě to je v dějinách náboženství normální. Spor o kánon není důkaz podvodu. Je to důkaz, že se společenství snažilo určit, co odpovídá jeho původnímu svědectví. A stejně tak kontakt s okolní kulturou není automaticky důkazem kapitulace. Každá živá civilizace přebírá formy, jazyk a některé zvyky z prostředí, v němž žije. Rozhodující není, zda něco převzala, ale co s tím udělala. A právě v tom je rozdíl mezi prostým pohlcením a skutečnou proměnou (srov. Britannica: Mithraism; srov. Britannica: Christianity – The alliance between church and empire).

Celý spor se nakonec neláme jen na otázce násilí, ale také na otázce moci. Jakmile se víra spojí s institucí, penězi a státní oporou, začíná být člověk pokoušen nejen pravdu hlásat, ale také ji vynucovat. A právě tehdy se z mnoha dobrých začátků stávají špatné konce.Křesťanství v tom není výjimkou. Jakmile se dostalo k nástrojům moci, ne vždy odolalo pokušení jednat způsobem, který popíral jeho vlastní evangelium (srov. Britannica: Christianity – Church and state).

Není poctivé tvrdit, že křesťanství vyhrálo jen láskou. To by byla sentimentalita pro kostelní nástěnku. Ale stejně nepoctivé je tvrdit, že vyhrálo hlavně násilím. To je zase opačná propaganda, jen v moderním kabátě. Přesnější a méně efektní pravda zní takto: křesťanství rostlo silou své zvěsti a života svých komunit, ale když se spojilo s mocí, často se zpronevěřilo vlastnímu evangeliu (srov. Britannica: Christianity – The alliance between church and empire).

A právě proto bývá podobný článek tak svůdný. Nabízí totiž jednoduché morální uspokojení. Člověk si přečte, že církev byla krvavá, mocenská a pokrytecká, přikývne, cítí se střízlivě a moderně, a má hotovo. Jenže hotovo není. Poctivý člověk musí vydržet nepohodlí celé pravdy. Totiž že křesťanství má na rukou krev, ale nevzniklo z meče. Že dokázalo nést světlo, a přitom se samo někdy proměnilo ve stín. A že problém není jen v církvi. Problém je v tom, co se stane s člověkem, když si začne myslet, že moc, kterou drží, je automaticky důkazem jeho pravdy.

Mensanka tedy nepopsala celé dějiny křesťanství. Popsala jednu jejich temnou část a pak ji prohlásila za celek. To je častý trik, protože funguje rychle a spolehlivě. Jenže pravda bývá pomalejší. A také náročnější. Křesťanství nevyhrálo mečem. Jen je smutnou pravdou, že když se k meči dostalo, někdy mluvilo hlasitěji jím než evangeliem.