Článek
Ježíš Kristus se podle zvěsti evangelistů vydal za svět, ale určil si podmínku:
Pokud mě někdo miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova.
Kdo tedy nezachovává Ježíšovo původní učení, nemůže být podle jeho vlastních slov jeho učedníkem ani tvrdit, že jej reprezentuje. A to je pro dnešní takzvané křesťanské církve velký problém. Většinu z toho, co Ježíš učil, zcela ignorují nebo jednají přímo proti jeho vlastním slovům.
Udělejme si krátký historický exkurz. Předpokládejme, že evangelia zachovala autentické Ježíšovy výroky. Je to pracovní hypotéza, ale aspoň nějaká, protože ji křesťané učí. Jak si tedy vedou v porovnání s Ježíšovým učením zaznamenaným v Bibli?
Ježíš a politika versus křesťané
Ježíš se před Pilátem dost zapotil, zavařili mu Židé a jeho učedníci, kteří ho mylně představili
Kdyby mé království bylo částí tohoto světa, moji sloužící by byli bojovali, abych nebyl vydán Židům.
V prvních staletích křesťanství bylo jakékoliv politické angažmá pro křesťany vyloučené. Křesťané dokonce odmítli byť jen gesto zbožštění císaře. To se provádělo pouhým hozením špetky kadidla na jeho oltář. I tento symbolický úkon pro ně byl nepřijatelný.
Jenomže počínaje třetím stoletím křesťané prorostli do státní správy a náhle byl císař zbožštěn jako pontifex maximus - nejvyšší představitel Boha na zemi. O svou pozici se později dělil s papežem, který titul zdědil.
Jednalo se o naprosto nepřijatelné vměšování do politických záležitostí světa, které Kristus logicky vyloučil. Řekl svým učedníkům, ať čekají na Boží království, které přijde a nahradí všechny stávající vlády. Do té doby se měli křesťané věnovat duchovní obnově a přípravě lidstva na Boží intervenci a ničemu jinému.
Oni se místo toho stali jako každý jiný - politiky či vojáky. A jejich vliv na společnost byl naopak negativní. Výsledky jejich toxického působení vidíme v situaci ve světě.
Křesťanů je na Zeměkouli více než dvě miliardy, a že by nějak světu ulehčili, se říci nedá. Konflikty se to ve světě jen hemží.
Ježíš a války versus křesťané
Vrať svůj meč na jeho místo. Všichni, kdo berou do ruky meč, mečem zahynou.
Minimálně v prvních dvou stoletích není známa žádná zpráva o tom, že by se kdokoliv z tehdejších křesťanů stal vojákem, a když byl vojákem a stal se křesťanem, z armády odešel.
Ježíš byl pacifista, učil, když dostaneš na levou tvář, nastav pravou, což je pravý opak toho, co církve dnes a hlavně v průběhu jejich historie předvádějí a předváděly.
Křesťanské církve mají na svých rukou hektolitry krve z krvavých válek ve středověku či z nedávných konfliktů, kdy jejich kaplani žehnají vojákům a jejich zbraním. Je to naprostá ironie, kdy jedni katolíci žehnají svým katolíkům proti jiným katolíkům, kteří stojí na druhé straně.
Křesťané rozhodně neměli být účastni žádných pozemských konfliktů. Měli podle Ježíšova konceptu zůstat stranou a čekat na Boží zásah. Něco takového se zkrátka nestalo.
Ježíš, jeho identita versus křesťané
Trojiční učení neodpovídá Ježíšově identitě, vymyká se logice, protože nelogické je, a proč by Bůh vytvářel logiku, kdyby jí sám nechtěl používat, že?
Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Jestliže mě milujete, měli byste se radovat, že jdu k Otci; neboť Otec je větší než já.
Ježíš původně jasně odlišil sebe a Boha. Opakovaně hovořil o tom, že je odlišným od svého Otce a přiznal si pouze zprostředkovatelskou roli. Jenomže pozdější křesťané Kristovu identitu lidově řečeno „překopali“. Nemohli si pomoci, byli pod vlivem pohanských kultů, které zbožšťovaly kdejaký kámen či sochu, a tak se pozice suverénního Boha dočkal i chudák Ježíš.
Ježíš by rozhodně z toho, že byl dán do trojičního panteonu s Otcem a sv. Duchem, šťastný nebyl. V průběhu staletí si této ohyzdné změny v identitě všimli někteří intelektuálové, a někteří za to dokonce zaplatili životem. Doktor Michael Servetus, objevitel krevního oběhu, byl katolickou inkvizicí upálen na hranici. Kvůli jeho knize proti Trojici. Zaplať pán bůh, že už je tomu dnes jinak.
V dnešní době, i o něco dříve. Na počátku dvacátého století se ke trojičnímu učení vyjádřil historik H. G. Wells (mimochodem autor epochálních dějin Říma) takto:
Říkám ne! Tomu ohyzdnému, vycpanému trojičnímu panákovi.
Celkově se dá říci, že dnešní křesťané spíše připomínají nezdárné syny a dcery, kteří nehleděli na poslední vůli svých rodičů a promrhali své dědictví. Kdyby dnes Ježíš žil, a někteří si dokonce myslí, že naživu je, nemohl by se dozajista na své odrodilé potomstvo ani podívat.
A ptáte se, proč s tím tedy Ježíš, pokud žije, nic nedělá? To nemůžete vědět. Kdo vy víte, že inspiruje takové články, jako je třeba tento.
Zdroje:
Bible, pramenné texty
Michael Collins. History of Christianity. 2,000 Years of Faith. 2024. Dorling.
