Ježíš by se ke křesťanům nehlásil? Možná by se spíš nehlásil k našim rychlým rozsudkům

Autorka Mensanka se pro mě v poslední době stává zvláštním druhem literární služby. Nechtěně, ale vytrvale. Její texty mi opakovaně poskytují příležitost napsat upřesňující článek, protože tam, kde ona často přichází s velkým kladivem, bývá potřeba spíš jemnější nástroj. Třeba pinzeta. Nebo alespoň brýle. Tentokrát tvrdí, že Ježíš Kristus by se k dnešním křesťanům nejspíš nehlásil. Věta je to úderná, mediálně nosná a na první přečtení má tu výhodu, že čtenáři okamžitě nabídne viníka. A viník je pro dnešního člověka něco jako káva po obědě. Všichni víme, že nám úplně nepomůže, ale stejně po ní sáhneme.

Problém je v tom, že taková věta zní lépe, než obstojí při bližším pohledu. Ježíš se opravdu nehlásí ke všemu, co křesťané v dějinách dělali. Nehlásí se k pokrytectví, zneužívání moci, násilí, duchovní pýše ani k tomu, když se evangelium používá jako sváteční ubrus na velmi špinavý stůl. Jenže z toho ještě neplyne, že by se nehlásil ke křesťanům. To je podobný skok, jako kdyby člověk viděl špatně zaparkovanou sanitku a prohlásil, že medicína je omyl. Kristus si nevybral dokonalé lidi. Vybral si Petra, který ho zapřel, Tomáše, který pochyboval, Jakuba a Jana, kteří řešili kariérní postup v Božím království, a Jidáše, který dopadl tak, že by z toho dnes vznikl čtyřdílný podcast o toxických vztazích. Kdyby se Ježíš hlásil jen k těm, kdo jeho slovo nikdy nezradili, zůstal by v církvi poměrně klid. Takový ten klid po zavírací době.

Autorka cituje Janovo evangelium (Jan 14,23): „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat.“ To je věta pravdivá, silná a nebezpečná zároveň, protože biblický citát v ruce rozvážného člověka může osvětlit temné místo, zatímco biblický citát v ruce člověka rozčileného dokáže nadělat zhruba tolik škody jako chirurgický skalpel půjčený řezníkovi po třetím pivu. Zachovávat Ježíšovo slovo totiž neznamená vybrat několik vět, seřadit je do obžaloby a pak nad nimi vynést rozsudek nad dvěma miliardami lidí. Znamená to číst evangelium celé. Včetně slov o milosrdenství, odpuštění, trpělivosti, pravdě, soudu, lásce k nepřátelům a také o onom velmi nepraktickém trámu ve vlastním oku (Mt 7,1–5).

Tvrzení, že dnešní křesťané většinu Ježíšova učení ignorují, zní na sociálních sítích výborně, ale jako argument je to spíš emoce v saku. Křesťanství má za sebou dějiny krásné i ostudné. Má světce i karikatury světců. Má nemocnice, školy, hospice, charitu, misie, péči o chudé, vzdělávání, umění, filozofii, sociální práci a tisíce bezejmenných lidí, kteří nikdy nenapsali článek o tom, kdo všechno selhal, protože zrovna nesli nákup staré sousedce. Má ale také války, mocenské hry, inkvizici, skandály, pýchu a chvíle, kdy se církev tvářila, že Duch Svatý je zaměstnanec sekretariátu. Poctivost znamená vidět obojí. Ne vybrat si jen bahno a pak prohlásit, že řeka nikdy neměla vodu.

Ježíšova slova nejsou vhodná munice pro naše kulturní války. Kdo se jimi ohání proti druhým, měl by nejdřív vydržet, že míří i na něj. Evangelium totiž není komentářová sekce, kde se vítězí rychlostí a ostrostí. Evangelium je místo, kde člověk ztrácí výmluvy. A právě proto je tak nepohodlné. Neříká jen „podívej se, jak špatní jsou oni“. Říká také „a teď se, milý člověče, laskavě podívej na sebe“. To je chvíle, kdy nadšení moralisté obyčejně sahají po dalším citátu, protože pohled do zrcadla se nedá tak snadno sdílet.

Autorka staví proti sobě Ježíše a politiku, jako by Kristus založil spolek duchovně sterilních jedinců, jejichž hlavním úkolem je nedotýkat se světa, aby si náhodou neumazali ruce realitou. Jenže Ježíš neříká: utečte ze světa. Říká, že jeho království není z tohoto světa (Jan 18,36). To není výzva k útěku, ale k rozlišení. Když řeknu, že manželství nestojí na penězích, neznamená to, že doma neplatíme elektřinu. Když Kristus říká, že jeho království není z tohoto světa, neznamená to, že křesťan nemá odpovědnost ve světě. Znamená to, že si z moci, státu, strany, národa ani vlastního názoru nesmí udělat boha.

První křesťané odmítali císařský kult, protože nechtěli zbožštit politickou moc. V tom byli nebezpečně aktuální. Dnešní svět by jejich odvahu potřeboval znovu, protože někteří lidé se už ke svým politickým táborům nechovají jako k názorům, ale jako k náhradnímu náboženství s vlajkou, hymnou a seznamem kacířů. Z odmítnutí zbožštění císaře však neplyne, že křesťan nesmí nést veřejnou odpovědnost. Plyne z toho, že žádná moc nesmí být absolutní. A to je rozdíl, který se v rychlých článcích občas ztratí, protože nuance mají tu smůlu, že se hůř prodávají než palcové titulky.

Podobně je to s válkou. Ano, Ježíš říká Petrovi, aby vrátil meč na jeho místo, protože kdo meč bere, mečem zahyne (Mt 26,52). To je věta, kterou žádný křesťan nesmí obejít, zjemnit ani schovat pod koberec. Jenže udělat z ní mechanickou poučku, že křesťan nesmí nikdy připustit obranu napadeného, znamená splést si evangelium s plakátem do čekárny. Svět není ideální a člověk není anděl. Když přijde agresor, neptá se, zda máme připravený citát. Když někdo útočí na bezbranného, nejde jen o čistotu mé duše, ale také o život toho druhého. A tady začíná těžká část křesťanské etiky, kterou nelze odbýt jednou větou, byť by byla biblická.

Právě proto svatý Augustin rozvíjí uvažování o spravedlivé válce ne jako oslavu násilí, ale jako bolestnou snahu omezit zlo ve světě, kde někdy pouhé nezasahování umožní ještě větší nespravedlnost. Tradice spravedlivé války později rozlišuje legitimní autoritu, spravedlivý důvod, poslední možnost, přiměřenost a ochranu nevinných. Katechismus katolické církve proto mluví o „přísných podmínkách oprávněné obrany vojenskou silou“ a zdůrazňuje, že jejich posouzení musí být velmi vážné (KKC 2309). Jinými slovy, církev neříká: hurá, válka. Říká: válka je tragédie, ale v rozbitém světě může nastat situace, kdy odmítnout obranu znamená nechat zlo pohodlně projít hlavní branou (Britannica: Just war; Britannica: St. Augustine; KKC 2309).

To samozřejmě neomlouvá křesťanské selhání v dějinách. Církve mají kapitoly, nad nimiž se nedá mávnout kadidlem. Křížové výpravy, náboženské války, mocenské intriky, zneužití autority i trapné okamžiky, kdy se žehnalo tomu, nad čím se mělo spíš plakat, patří k dějinám a není poctivé je bílit. Jenže stejně nepoctivé je tvářit se, že násilí je specialita křesťanů. Dvacáté století, které si často myslelo, že Boha vyhodilo dveřmi a konečně začne racionální éra, vyrobilo jatka tak průmyslová, že by se středověk musel jít omluvit za nedostatek technologické představivosti. Problém není v tom, že člověk věří v Boha. Problém je v tom, že člověk dokáže zbožštit cokoliv. Národ, rasu, třídu, stranu, pokrok, sebe sama a občas i vlastní článek.

Největší teologická jistota autorky přichází ve chvíli, kdy mluví o Ježíšově identitě. Trojice je prý nelogická, pozdější a ovlivněná pohanskými představami. Chudák Ježíš se prý dočkal pozice suverénního Boha, skoro jako by ho církev po smrti povýšila na generálního ředitele nebeského holdingu. Zní to vtipně, ale teologicky je to slabé. A když je slabý argument oblečený do silných slov, připomíná to kulturistu z nafukovacího bazénku. Na první pohled objem, při doteku vzduch.

Křesťanská nauka o Trojici nevznikla proto, že se několik biskupů nudilo a řeklo si, že nedělní kázání jsou příliš srozumitelná. Vznikla proto, že první křesťané stáli před zkušeností, kterou museli nějak pojmenovat. Věřili v jediného Boha Izraele, a přesto se setkali s Ježíšem jako s někým, kdo odpouští hříchy, mluví s jedinečnou autoritou, přijímá úctu, říká „Já a Otec jsme jedno“ (Jan 10,30), a po zmrtvýchvstání je vyznáván způsobem, který se nevejde do škatulky „moudrý rabbi s pěkným hlasem“. Zároveň zakoušeli Ducha Svatého jako Boží přítomnost, ne jako náboženskou mlhu nad nedělní krajinou. Trojiční nauka je tedy pokus udržet pohromadě celé svědectví, ne vymazat nepohodlné věty (Stanford Encyclopedia of Philosophy: Trinity).

Ano, Ježíš říká: „Otec je větší než já“ (Jan 14,28). Jenže Janovo evangelium obsahuje také věty, které míří opačným směrem, pokud se čtou izolovaně. A právě proto je teologie náročná. Není to hra na jednu kartičku. Kdo vezme jednu větu a ostatní nechá zmizet za záclonou, nedělá kritiku dogmatu, ale biblický výběrový salám. Z každé strany něco ukrojí, až zůstane plátek přesně podle chuti. Jenže církevní dogma nevzniká tak, že se odstraní složitost. Vzniká tak, že se složitost neodmítne.

Trojice není tvrzení, že jedna plus jedna plus jedna rovná se jedna. To je oblíbená karikatura, která se krásně vyvrací, protože si ji člověk sám vyrobil. Trojice říká, že jediný Bůh existuje jako Otec, Syn a Duch Svatý, přičemž nejde o tři bohy, tři masky ani nebeský výbor. Jde o tajemství vztahu v jediném Bohu. Komu to připadá těžké, ten je v dobré společnosti. Komu to připadá směšné po třech větách, ten možná nezvítězil nad křesťanskou teologií. Možná se jen ještě nedostal za první zatáčku.

Autorka zmiňuje Michaela Serveta a jeho tragický konec. Ano, upálení člověka kvůli teologickému sporu je hanebné a s evangeliem neslučitelné. Tady není co relativizovat. Jenže i tady je dobré být přesný. Servetův případ není jednoduchá historka o katolické inkvizici, jak se někdy zkratkovitě tvrdí. Katolické úřady ho sice předtím stíhaly a po jeho útěku jej v nepřítomnosti odsoudily, ale skutečně byl roku 1553 upálen v kalvinistické Ženevě. To ovšem nic nemění na podstatě věci: tragédie popravy nedokazuje pravdivost popraveného názoru. Dokazuje především hřích těch, kteří si mysleli, že pravdě pomohou ohněm. Pravda nepotřebuje hranici. Když ji někdo musí podpírat plameny, většinou tím jen prozrazuje, že se mu z rukou ztratil Kristus a zůstala mu jen moc.

A pak přichází poslední věta autorky, která je tak krásná, že by si zasloužila vlastní vitrínu. Na otázku, proč s tím Ježíš nic nedělá, autorka odpovídá, že nemůžeme vědět, zda neinspiruje právě takové články, jako je ten její. To je opravdu nádherný moment. Po celém textu, který vysvětluje, že Ježíš by se patrně nehlásil ke křesťanům, autorka připustí, že by se možná mohl hlásit aspoň k jejímu článku. To už není argument. To je duchovní selfie tyč.

Možná právě tady je jádro problému. Kritizovat církev je potřebné. Někdy dokonce nutné. Křesťané nepotřebují cukrovou vatu, ale pravdu. Jenže pravda není totéž co sebejistý rozsudek. Ježíš by jistě měl dnešním křesťanům co říct. A nebylo by to vždy příjemné. Možná by mluvil o moci, penězích, lhostejnosti, prázdných slovech, zraněných lidech, které jsme neviděli, a o evangeliu, které jsme občas proměnili v dekoraci. Jenže stejně tak by měl co říct i těm, kdo si ho půjčují jako advokáta vlastní nadřazenosti. Kristus není majetkem církevních kanceláří. Ale není ani domácím mazlíčkem každého komentátora, který si myslí, že ho konečně pochopil lépe než dvě tisíciletí modlitby, zápasů, omylů, pokání, svatosti a teologie.

A tak možná otázka nezní, zda by se Ježíš hlásil ke křesťanům. Otázka je mnohem nepříjemnější, protože evangelium si potrpí na přesnost řezu. Možná by se Ježíš dnes nezeptal nejdřív církevních institucí, zda mají čisté ruce, ani autorky, zda má dost odvahy k soudům. Možná by se podíval na každého z nás a tiše položil otázku, která nesnese potlesk ani lajky: „Když už tak dobře víš, ke komu bych se nehlásil, jsi si jistý, že bys mě poznal, kdybych se nejdřív zeptal na tebe?“

Zdroje:
Písmo svaté: Jan 14,23; Jan 18,36; Mt 7,1–5; Mt 26,52; Jan 10,30; Jan 14,28.

Katechismus katolické církve, čl. 2307–2317, zejména čl. 2309 – přehled katolického učení o míru, válce a podmínkách oprávněné obrany.

Encyclopaedia Britannica, Just war – přehled vývoje nauky o spravedlivé válce a jejích základních kritérií.

Encyclopaedia Britannica, St. Augustine – základní historický a teologický kontext Augustinova myšlení, včetně jeho vlivu na západní křesťanskou tradici.

Stanford Encyclopedia of Philosophy, Trinity – odborný přehled vývoje a logiky křesťanského trojičního učení.

Encyclopaedia Britannica, Michael Servetus – základní historický přehled Servetova života, sporu o Trojici a jeho popravy v Ženevě roku 1553.

Tomáš Akvinský, Summa Theologiae, II-II, q. 40 – klasické středověké shrnutí podmínek spravedlivé války v křesťanské tradici.