Zikmund, spíše zbabělý králík než liška ryšavá, byl škůdce české země

Zikmund Lucemburský se choval jako bezpáteřní kreatura. Věznil a týral svého polorodého bratra Václava IV. jen kvůli vlastním ekonomicko-politickým zájmům. A kvůli absenci jakýchkoliv morálních hodnot potopil největšího českého reformátora Jana Husa.

Zikmunda vůbec nezajímaly žádné rodové kořeny ani spřízněnost jeho rodu s českými zeměmi. Celý život se bavil jen jednou věcí: sbíral královské tituly. V roce 1387 získal korunu uherskou, v roce 1411 německou, v roce 1420 českou, a to ještě nestačilo, v roce 1431 korunu italskou a nakonec v roce 1433 římskou císařskou korunu.

Byl to právě on, kdo rozbil přemyslovsko-lucemburskou kontinuitu, a po jeho smrti české země jen živořily a posléze padly za oběť jeho kamarádům Habsburkům.

Ne, že by za jeho éry české země vzkvétaly. Zikmund jen sál z mléka a strdí jeho předků. Jako král nestál za nic, nedokázal potlačit ani místní husitské hnutí. Ve finále se musel s husity domluvit. Jeho královské tituly nevedly k posílení centrální královské moci - spíš naopak. Zikmund neměl nic z válečného a rytířského ducha svých předků. Všechny války, které vedl, prohrál na plné čáře.

Může se to zdát překvapivé, ale narozdíl od Zikmunda byl jeho bratr Václav IV. nejdéle vládnoucím českým panovníkem na trůně. Vládl Čechám celých 41 let. I když zemřel relativně mladý v nedožitých 59 letech, byl již od mládí pozorným posluchačem a sledovatelem politického dění. Jeho vláda byla takovým pokračováním stavitelských a kulturních děl jeho otce Karla IV. Vzpomeňme třeba na Bibli Václava IV.

Spekuluje se, že se Zikmund pokusil přes své prostředníky nejprve Václava otrávit. Václav otravu přežil, ne však někteří jeho společníci z Českých Budějovic. Zikmund se tedy rozhodl opakovat špinavý trik Jana Lucemburského, který použil na vlastního syna Karla (tehdy kralevice Václava). Nechal svého bratra zatknout a věznil jej, i ve Vídni. Václav se však svého titulu římského krále nevzdal (Václav byl římským králem 24 let). Nejspíše právě Zikmundovy ambice uspíšily Václavovu náhlou smrt.

Do Kostnice vylákal Husa právě Zikmund. Nejednalo se o papežské pozvání, ale o královské. Sám papež totiž považoval Kostnici za past, měl dost svých vlastních starostí. V té době totiž byli až tři papežové. Nakonec Jan XXIII. musel také z Kostnice utéci. Ostatně koncil pořádal papež na nátlak krále Zikmunda.

A byl to právě Zikmund, který chtěl Husa obětovat za svou prestiž a politickou funkci. Podle všech indicií byl dost možná Husův osud zpečetěn ještě před tím, než do Kostnice vůbec dorazil, a to právě na objednávku krále Zikmunda. Ten předem sehrál roli Husova „kamaráda“ a garantoval mu ochranu, kterou mu odejmul, když Hus do Kostnice dorazil, údajně kvůli pomluvám. Ve skutečnosti se ale spíše jednalo o sprostý podlý předem připravený podraz. Tak pokleslý, že nebohého Husa ani nenapadlo čekat takovou špinavost od osoby honosící se královským titulem, který měl garantovat jistou dávku cti a ušlechtilosti. Ty ovšem Zikmund zoufale postrádal.

Když se Hus nalézal ve vrcholném momentu svého ponížení, kdy mu již nikdo na koncilu nevěnoval pozornost, Zikmund mu posměšně připomněl něco ve smyslu: „Tak dělej, nemám dost času, já bych taky odvolal, beztak jsou to bláboly.“

Žádná liška ryšavá, ale poměrně bojácný králíček byl ten Zikmund. A jak známo, bojácní lidé hodně a zuřivě kopou a rádi se sápou na symboly prestiže a tituly hlava nehlava.

Zikmundovy vojenské šiky utíkaly z boje, jen co uslyšely husitské chorály. Hus se tak Zikmundovi mstil ze záhrobí. Zikmund neměl proti zběsilým hordám husitů i se vší podporou papeženských vojsk žádnou šanci. Sázel tedy na vnitřní rozbroje, na zradu, jak již mnohokrát ve svém životě. Na závěr se husité porazili sami. Ale Zikmund z toho již vytěžit politický kapitál nedokázal.

Jeho osud budiž mementem pro všechny ty, kteří si myslí, že svou „chytristykou“ dobudou svět. Zikmund se stal synonymem zrádce všech ušlechtilých lidí jako byl Jan Hus a Václav IV. Zikmund je dnes v Evropě poměrně neznámým historickým elementem. Dosáhl svými intrikami přesného opaku toho, o co usiloval. Snažil se totiž o zlom krk stát se velkou figurou světových dějin. Místo toho se zviditelnil jako figurka, která se celý život zoufale snažila pomocí podlých triků zabrat místo jiným, kteří byli mnohem schopnější než on sám, a pokazila, co mohla.

Na takové je třeba dávat si dobrý pozor a zabránit jim v šíření zla včas, ještě před tím, než ve své honbě za triumfem něco pokazí. Je třeba myslet na to, že je to nakonec i pro jejich vlastní dobro.

Zdroje:

Jiří Kuthan. Václav IV. Římský a český král - Doba, duchovní proudy a dění v předhusitských Čechách. 2026. Karolinum.

Jaroslav Čechura. Lucemburkové. Odborná monografie 2012. Veduta.