Článek
Zikmund Lucemburský patří k panovníkům, u nichž českému čtenáři obvykle naskočí tři věci: Jan Hus, zrada a liška ryšavá. Někdy ještě pár méně publikovatelných výrazů, které by se do učebnice nevešly, leda do poznámky pod čarou pro dospělé. V české historické paměti se z něj stal téměř dokonalý padouch. Muž, který zradil Husa, bojoval proti husitům, toužil po moci a v Čechách si mnoho lásky nevysloužil. To všechno má své důvody. Jenže otázka zní, zda je poctivé udělat z něj jen zbabělého králíka, škůdce české země a viníka téměř všeho, co se v patnáctém století pokazilo?
Není. A právě proto má smysl o něm mluvit znovu. Ne proto, abychom ho omývali v historické aviváži, ale abychom mu nenavlékli kostým kresleného darebáka. Dějiny jsou totiž zajímavější než jednoduché soudy. A Zikmund byl všechno možné, jen ne jednoduchý případ.
Husova smrt: rána, která Zikmundovi zůstala
Nejtěžší stín padá na Zikmunda kvůli Janu Husovi. Hus odjel do Kostnice s ochranným glejtem, který mu Zikmund vydal. Měl mu zajistit bezpečnou cestu. Jenže Hus byl v Kostnici zatčen, vězněn, souzen a nakonec 6. července 1415 upálen. Pro českou paměť to byl okamžik, který Zikmundovi zůstal přilepený na jméně jako smůla na botě.
Tady není třeba dělat advokáta. Zikmund morálně selhal. Nedokázal, nebo nechtěl, Husa účinně ochránit. Politika, prestiž koncilu a řešení církevního rozkolu dostaly přednost před člověkem, kterému panovník dal své slovo. A to je těžká věc. Královské slovo mělo ve středověku váhu. Když se takové slovo zlomí, nepraskne jen pergamen, ale důvěra.
Současně je však potřeba dodat, že historici nejsou jednotní v tom, že by Zikmund byl přímým režisérem Husovy smrti od samého začátku. Hus byl souzen církevním koncilem, nikoli osobním soudem Zikmunda Lucemburského. Zikmund nesl politickou a morální odpovědnost za selhání ochrany, ale tvrdit, že si Husovu smrt jednoznačně objednal jako hotovou věc, je už silnější tvrzení, než jaké lze bezpečně doložit. Jinak řečeno: Zikmund nebyl nevinný kolemjdoucí, ale ani jediný kat s korunou na hlavě.
A právě v tom je rozdíl mezi historií a hospodským rozsudkem. Historie někdy říká nepříjemné věty typu: „Bylo to složitější.“ Hospodský rozsudek říká: „Byl to lump, další rundu.“ První je méně zábavné, ale většinou přesnější.
Václav IV. a bratrská politika bez bratrské něhy
Další silné obvinění se týká Václava IV. Tady je třeba říct jasně: vztah mezi Václavem a Zikmundem byl tvrdý, mocenský a rozhodně ne připomínající rodinný seriál s laskavým dědečkem v chalupě. Zikmund se skutečně podílel na Václavově zajetí a na mocenském tlaku vůči němu. V tom žádná romantika není.
Jenže ani Václav IV. nebyl pouze ušlechtilá oběť a pokračovatel Karlovy zlaté éry, kterému zlý bratr bezdůvodně házel klacky pod nohy. Václavova vláda byla poznamenána konflikty se šlechtou, problémy v říši, oslabením královské autority a rostoucím napětím v české společnosti. Byl dlouho vládnoucím českým králem, ano. Byl synem Karla IV., ano. Ale nebyl Karel IV. číslo dvě, jen s horším PR oddělením.
Zikmund v tomto prostředí jednal tvrdě a bez velké sentimentality. Jenže to byla doba, kdy rodinné vztahy v panovnických rodech často připomínaly šachovou partii hranou sekerou. Bratr byl bratr, dokud nepřekážel. Pak se z něj stal politický problém. Dnes nám to připadá brutální. A právem. Jenže středověká mocenská logika nebyla kurz empatické komunikace.
Byl Zikmund neschopný?
Tvrdit, že Zikmund byl jen neschopný kariérista, který sbíral tituly jako děti samolepky, je sice efektní, ale historicky chudé. Uherským králem se stal roku 1387, římským králem roku 1411, českou korunu získal roku 1420, císařem byl korunován roku 1433. To samozřejmě neznamená, že byl dobrý člověk. Tituly nejsou svatozář. Ale znamená to, že se dokázal pohybovat ve velmi složité evropské politice a že nebyl jen směšnou figurkou, která náhodou zakopla o korunu.
Zikmund sehrál zásadní roli při svolání a politickém prosazení kostnického koncilu, který ukončil západní schizma, tedy období, kdy si křesťanský Západ užíval luxus několika papežů najednou. To byl chaos, vedle kterého působí dnešní organizační porady skoro jako zenová meditace. Zikmund se snažil obnovit jednotu západní církve a posílit autoritu říše. To nebyla maličkost.
Samozřejmě, v českých zemích jeho bilance vypadala úplně jinak. Husitské války mu ukázaly, že český problém nebude administrativní nepříjemnost, ale dějinný uragán. Křížové výpravy proti husitům opakovaně selhaly. Husitská vojenská taktika, vozová hradba, disciplinovaná pěchota a náboženské odhodlání představovaly pro tradiční rytířské vojsko obrovský problém. Zikmund prohrával. Ale říct kvůli tomu, že byl zbabělec a vojevůdce k ničemu, je příliš jednoduché. Husité nebyli parta vesnických nadšenců s cepem a písničkou. Byla to vojenská síla, která změnila pravidla hry.
Habsburkové? Tam pozor na kalendář
Jedním z nejslabších tvrzení bývá představa, že Zikmund svou politikou přímo otevřel cestu Habsburkům k ovládnutí českých zemí. Tady je potřeba vzít do ruky kalendář, protože ten bývá proti efektním větám nemilosrdný.
Zikmund zemřel roku 1437. Habsburkové nastoupili na český trůn trvale až roku 1526 po bitvě u Moháče, kdy zemřel Ludvík Jagellonský. Mezi těmito událostmi leží skoro devadesát let. To není drobná historická mezera, to je pořádný kus dějin. Mezitím tu byli Albrecht Habsburský, Ladislav Pohrobek, Jiří z Poděbrad a Jagellonci. Kdo chce tvrdit, že Zikmund přímo předal české země Habsburkům, musí přeskočit skoro celé století, a to už není historická zkratka, ale skok daleký bez rozběhu.
Zikmundova vláda české země neuklidnila. Naopak, jeho nárok na český trůn byl jedním z velkých ohnisek konfliktu. Ale zjednodušit následné dějiny na větu „Zikmund to pokazil a pak přišli Habsburkové“ znamená srovnat složitý dějinný les motorovou pilou na jednu smutnou třísku.
Proč ho Češi neměli rádi?
Protože měli důvod. Zikmund byl v českém prostředí spojen s upálením Husa, s válkami proti husitům, s tlakem na náboženskou opozici a s představou panovníka, který českou věc nepochopil, nebo pochopit nechtěl. Jeho obraz se v české tradici zafixoval velmi negativně. A není divu. Národní paměť není archivní kartotéka. Je to spíš stará rodinná kronika, do které se vedle faktů zapisují i rány, křivdy a hořkost.
Jenže právě proto je dobré odlišovat paměť od historie. Paměť má právo bolet. Historie má povinnost vážit. Zikmund jako symbol zrady funguje. Zikmund jako jediný viník českého neštěstí nefunguje. A Zikmund jako zbabělý králík už vůbec ne.
Byl to muž své doby. Tvrdý, ambiciózní, politicky schopný, mravně problematický a v českém prostředí tragicky neoblíbený. Dokázal se prosadit v evropské politice, ale v Čechách narazil na odpor, který nedokázal zlomit. V případě Husa selhal tak, že mu to dějiny oprávněně připomínají dodnes. Přesto z něj není třeba dělat pohádkového škůdce, protože skutečnost je vážnější než karikatura.
Zikmund nebyl svatý. Nebyl ani hlupák. Nebyl jen zrádce, ani jen státník. Byl to panovník, který uměl hrát vysokou politiku, ale často při tom šlapal po věcech, které jsou pro lidskou paměť důležitější než trůny, glejty a koruny. Po důvěře. Po cti. Po pravdě.
A možná právě proto je jeho příběh pořád živý. Ne jako pohádka o zlém králi, ale jako varování, že člověk může být politicky úspěšný a lidsky prohraný. Což je mimochodem diagnóza, která nevymřela ani s Lucemburky.
Zdroje:
Britannica: Sigismund, Holy Roman Emperor (Zikmund, císař Svaté říše římské)
https://www.britannica.com/biography/Sigismund-Holy-Roman-emperor
Britannica: Jan Hus, The final trial (Poslední soud s Janem Husem)
https://www.britannica.com/biography/Jan-Hus/The-final-trial
Britannica: Council of Constance (Koncil v Kostnici)
https://www.britannica.com/event/Council-of-Constance
Britannica: Wenceslas, king of Germany and Bohemia (Václav král Čech a Německa)
https://www.britannica.com/biography/Wenceslas
Britannica: Bohemia (Čechy historický region, Evropa)
https://www.britannica.com/place/Bohemia
ČT24: Zikmund Lucemburský: historický obraz a historická skutečnost
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/zikmund-lucembursky-historicky-obraz-a-historicka-skutecnost-143935
