Článek
Tomáš Garrigue Masaryk přišel s koncepcí společného státu Čechů a Slováků. Ještě před ním prosazoval český politik JUDr. Karel Baxa, pozdější první primátor Prahy, koncepci českého národního státu. Jinak smýšlel politik Václav Klofáč. Ten se zasazoval o panslavismus. Společně s Karlem Kramářem snili o jednotném rusofilním prostoru.
Nakonec zvítězila Masarykova koncepce, kterou postupně předložil zahraničním mocnostem, jak Francii, tak USA, mezi rokem 1915-1918. Jenomže její realizace nebyla tak úplně na něm. Za něj totiž pracovala řada osobností, která musela přesvědčit ostatní, že tak je to správně.
Milan Hodža a Vavro Šrobár: nezbytný tandem
Role Milana Hodži a Vavra Šrobára byla při vzniku Československa v roce 1918 naprosto zásadní a podle řady historiků by bez jejich zapojení a kontaktů nebylo připojení Slovenska vůbec myslitelné.
Zatímco „svatá“ trojice - Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik - vyjednávala vznik republiky v zahraničí u dohodových mocností, byli to Hodža a Šrobár, kteří odvedli zásadní práci na domácím poli. V Budapešti i na Slovensku.
Role Vavra Šrobára

Vavro Šrobár
Šrobár se stal jediným slovenským signatářem prvního zákona o zřízení samostatného státu. Později jako ministr s plnou mocí pro správu Slovenska dokázal v extrémně složitých podmínkách, kdy na Slovensku chyběla administrativní infrastruktura, vybudovat státní správu a udržet území pod kontrolou centrální vlády z Prahy.
Role Milana Hodži
Hodža byl jako bývalý poslanec uherského sněmu napojený na kontakty přímo v Budapešti. V listopadu 1918 jednal s novou maďarskou vládou Mihálye Károlyiho. Díky svým diplomatickým schopnostem a znalostem prostředí dokázal odvrátit okamžitý maďarský vojenský zásah proti Slovensku a získal cenný čas, než na území dorazily československé legie a armáda.
Kdyby se tak nestalo, nejspíš by Maďaři území obsadili a bylo by po ptákách. Hodža své bývalé maďarské partnery zradil ve prospěch nového státu.
Bez Slováků ani ránu
Masarykův návrh na nový stát byl mocnostmi akceptován jen proto, že do svého snažení angažoval i Slováky. Argument z české strany, že byli Slováci jen jakýmsi nežádoucím přítěžkem nového státu, je naprosto historicky nedůvodný.
Bez toho, že by Masaryk mocnostem garantoval, že Slováci si přejí být ve společném státě s Čechy, nikdo by mu tehdy samostatný český stát neschválil.
Díky aktivním slovenským politikům, kteří se za něj na domácí scéně postavili, jako byli Šrobár a Hodža, dodal svým slibům na váze.
Ale nebyli to jen tyto dvě osobnosti.
Role dalších: Dula, Hlinka, Medvecký, Zoch…
Ačkoliv se Masaryk později svým dřívějším politickým partnerům jako byl Hlinka posmíval, před tím, než měl vše jisté a posvěcené zahraničními partnery, nutně je ke své existenci potřeboval. A předbíhal si je tehdy, jak mohl.

Matúš Dula
Jedná se například o Matúše Dulu, předsedu Slovenské národní rady. Dula byl v roce 1918 předsedou Slovenské národní strany a stal se i předsedou nově ustavené Slovenské národní rady. Právě pod jeho vedením se 30. října 1918 v Turčianském Svätém Martině sešli slovenští politici a přijali Martinskou deklaraci. Dula dokázal v rozhodující chvíli politicky přesvědčit evangelické i katolické náboženské proudy pro myšlenku společného státu s Čechy.
Náboženské proudy na Slovensku totiž byly daleko silnější než v Čechách. Kdo dokázal sjednotit rozdílné věroučné proudy, měl vyhráno. A Masaryk se svým náboženským skepticismem k tomu rozhodně nebyl vhodným kandidátem. Zároveň to ukazuje obrovskou tehdejší propojenost náboženství a politiky.
Podobně Andrej Hlinka, který byl hlasem katolického Slovenska. Později, když viděl, jak Masaryk Slovensko odsunul na vedlejší kolej, obrátil, a stal se zastáncem slovenské nezávislosti.
Nicméně, díky jeho autoritě na Slovensku, především u běžné populace, byla jeho veřejná akceptace nového společného státu naprosto klíčová. Jinak by totiž slovenský lid, především katolicky orientovaný, vyšel do ulic a společný stát by skončil tak rychle, jak začal.

Pak zde jsou různé jiné osobnosti, které nejsou sice tak výrazné, ale odvedly podstatnou práci. Karol Medvecký byl katolický kněz, který byl hlavním organizátorem shromáždění v Martině 30. října 1918. Sepsal první návrh Martinské deklarace a staral se o její šíření a logistiku celé akce, což vyžadovalo odvahu kvůli přítomnosti uherských úřadů a četnictva.

Kněz Karol Medvecký
Martinská deklarace je veřejným prohlášením slovenských politických zástupců o přihlášení Slovenska ke společnému státu s českými zeměmi na základě práva národů na sebeurčení. A samozřejmě se trefuje i do Uher.

Samuel Zoch
Zatímco evangelický farář Samuel Zoch přepracoval původní znění Martinské deklarace do finální podoby.

Ivan Dérer
Ivan Dérer byl zase klíčovou postavou slovenského dělnického hnutí a sociální demokracie. Zajistil, že se za vznik Československa postavili i slovenští dělníci a odbory, čímž zabránil tomu, aby se myšlenka společného státu stala jen okrajovou salónní záležitostí úzké vrstvy inteligence. A tomu, aby se proti novému státu vzedmul odpor dělnické třídy.
Na Slovensku šlo hlavně o to, aby se mezi sebou domluvili představitelé hlavních náboženských proudů - evangelictví a katolictví. Kdyby ti řekli Masarykovi ne, měl by po ptákách. Slovensko má jinou politickou dynamiku než Česko. Je více nábožné a sakrální oproti sekularizovanému Česku.
Pro úspěch roku 1918 bylo rozhodující, že tito zmínění muži dokázali na čas odložit své náboženské i názorové spory a táhnout za jeden provaz. Československé diplomacii na pařížské mírové konferenci to dalo jednoznačný signál, že Slovensko se chce od Uher odtrhnout dobrovolně. A Masarykovi to zajistilo štempl od světových mocností, že může mít to své Československo.
Zdroje:
František Emmert. Moderní české dějiny. 2019. MLADÁ FRONTA.
Dagmar Hájková. Republika Československá 1918-1939. 2018. NLN.





