Článek
Jako poslední mužský potomek lucemburského rodu čelil Zikmund Lucemburský (1368–1437) obrovským očekáváním a zároveň těžkým politickým i rodinným rozhodnutím, které pramenily z jeho rodové zátěže.
Ať dělal, co dělal, některé věci se mu zkrátka nedařily.
Stín slavného otce a bratra a Husovy pastorálie
Znáte to, nebo si to alespoň umíte představit, máte nějakého předka či příbuzného s velmi slavnou pověstí. A teď vám ho všichni strkají pod nos. To tvůj otec, to byla jiná káva, ten když mu bylo tolik, co tobě…
Tak to měl i Zikmund. Pověst a sláva jeho otce Karla IV. se nedala jen tak překonat. Laťku, kterou Karel nastavil, Zikmund nepřeskočil. Ale snažil se o to. Tedy z pohledu Čechů ne, ale ti nebyli jediní, kterým vládl. Měl situaci ztíženou ještě faktem, že sám otec Karel IV. preferoval Václava oproti němu samotnému.
Možná si Karel myslel, že si Zikmund bez jeho podpory snadno poradí, zato neduživý Václav ne. Nuže, nebyla to dobrá logika. Takto si Karel vypěstoval mazánka, který agilnímu Zikmundovi po celý život dělal jen samé vylomeniny, které po něm Zikmund musel neustále žehlit.

Jan Hus Zikmundovi „zavařil“
Václav byl ještě k tomu neschopný. Sice usedl na trůn po svém otci, ale záhy ztratil římskou korunu, a v Českém království vypukly rozbroje a vzpoury. Nějakou dobu podporoval Husa, který se posílený „královským“ sebevědomím jal obhajovat, nebo spíše propagovat, do Kostnice.
Huse odvolej, já bych taky odvolal, kdybych se mýlil…
Tam jej na hrb dostal přímo Zikmund, který se jej snažil přesvědčit, ať nedělá žádné problémy. Nepodařilo se, Hus si stále vedl svou. Měl svou hlavu, stejně jako Zikmund.
Ten se v tu chvíli rozhodl, že si své království a jednotnou vizi Evropy rozhodně nikým nenechá rozleptávat. Hus tedy musel být upálen. Mohl si za to sám.
Dluhy a rodová kletba
Dynastická politika Lucemburků byla finančně nesmírně vysilující. Zikmund zdědil obrovské dluhy a sám byl po celý život nucen zastavovat hrady, města i celá území jako Braniborsko, aby mohl financovat své výboje a dvůr.
Největším problémem pro Zikmunda bylo, že se mu nepodařilo zplodit syna. Měl pouze dceru. Uvědomoval si tak, že nad celou dynastií se pomalu ale jistě stahují mraky.
Veškerý majetek a tituly tak musel složitě převádět na svého zetě Albrechta II. Habsburského. Ten si je ostatně taky moc neužil. Záhy poté zemřel, ve vojenském táboře, na úplavici v pouhých 42 letech.
Češi mu nasadili psí hlavu - respektive liščí
Přízvisko liška ryšavá se dá chápat dvojím způsobem. Liška není žádné hloupé zvíře. Zikmund rozhodně chytrý byl. Ovládal maďarštinu, němčinu, češtinu, francouzštinu, italštinu a pochopitelně latinu a dával přednost uherskému dvoru, kde nebylo tolik intrik a více klidu. Dá se říci, že v maďarských „lázních“ nabíral sílu a regeneroval se.
Aby jeho příběh nebyl zúžen jen na nějaké „individuum“, které se po celý život a za každou cenu snažilo získat nadvládu nad Čechami, podívejme se i za kopečky. V Maďarsku je Zikmund vnímán zcela jinak. Narozdíl od Čech strávil celých 50 let na uherském trůnu (1387–1437), což jej řadí mezi nejdéle vládnoucí uherské panovníky. Stabilizoval zde zemi a uchránil ji před tureckou expanzí důmyslnou sítí pohraničních pevností. Tím Uhry ušetřil na několik desetiletí dopředu od osmanské hrozby.
Za jeho vlády se města Budín a Visegrád stala velkými centry evropské diplomacie. Nejspíše politické uspořádání Vysegrádská čtyřka je jeho dnešním pohrobkem.
Jenomže to vše nestačilo na Zikmundovu misi v českých zemích. Čeští poddaní jej rádi neměli, a už vůbec ne české šlechtické rody.
Kvůli Husově smrti a následným křížovým výpravám proti husitům ho velká část českého národa navždy zavrhla. Zikmund se tak stal v zemi svého otce nenáviděným panovníkem a na český trůn se fakticky dostal až rok před svou smrtí.
Z motanice, kterou mu zanechala jeho vlastní rodina, se nikdy nedokázal úplně úspěšně vymotat.
Prokletí předka Jana a husitská kletba

Barbora Celjská, manželka Zikmunda, skrze její dceru koluje její „zrádná“ krev ve většině současných evropských dynastií
Jan Lucemburský spatřoval svého hlavní životního protivníka nikoliv v četných nepřátelích na bojišti, ale ve vlastní manželce Elišce. Stejné prokletí nakonec dostihlo i samotného Zikmunda. Nejdříve mu na vlastním dvorku vyrostla škodná. Husitští bojovníci, kteří byli středověkou obdobou dnešních lidových demonstrací, tehdy plenili a ničili všechno, na co přišli. Hlavně Zikmundovi pošlapali jeho sen o jednotné Evropě.
Pochopitelně Zikmund je vnímal jako nebezpečnou překážku pro své plány a pro svou vizi „jedné“ křesťanské Evropy. Zatímco husité jej ne příliš oprávněně vnímali jako zrádce Jana Husa. Jak jej mohl zradit, když jej chtěl do poslední chvíle zachránit?
Po smrti svého bratra Václava IV. v roce 1419 se Zikmund stal zákonným dědicem české koruny. Husité ho ale odmítli přijmout, protože podle nich nesl vinu za Husovu smrt a pronásledování jejich příznivců. V roce 1421 se v Čáslavi sešli zástupci českých stavů a Zikmunda oficiálně sesadili z trůnu. Dokonce jej prohlásili za úhlavního nepřítele českého jazyka a národa.
Zikmundovi nezbylo nic jiného, než se snažit přesvědčit o své roli Čechy silou. To však nebyl dobrý nápad. Spolu s papežem zorganizoval celkem pět křížových výprav proti kacířským Čechám. Jenomže jeho vojska neměla štěstí, na straně husitů zpočátku při třech křížových výpravách bojoval proslulý Jan Žižka a ten měl pověst neporaženého vojevůdce. Respektive někoho, kdo neustále kladl svému nepříteli jednu past za druhou. A Zikmundova vojska do nich padala jako myši do pastičky.
Tyto vojenské a strategické neúspěchy nebyly zadarmo. Zikmundova pověst i pokladna se ocitly v troskách. Po porážce u Domažlic v roce 1431 mu došlo, že husity nelze tak snadno porazit na bitevním poli. Jako zkušený diplomat změnil strategii a začal usilovat o v Čechách poměrně osvědčenou metodu.
Stejně jako Habsburkové později rozdělili Valachy tím, že je postavili proti sobě, Zikmund udělal vše pro to, aby Čechy rozbratřil, a navíc toho ještě později využil. Habsburkové si jej nejspíše později vzali za příklad. Najali si ozbrojené valašské stráže hranic - takzvané portáše, kteří poté bojovali v jejich řadách proti vlastním lidem. Zikmund věděl, že sliby a finanční jistoty platí na Čechy víc, než nějaké ideály.
Zikmund nejprve využil názorových rozporů mezi husity. A že jich bylo, podobně jako v dnešním českém politickém rybníku. Podpořil umírněné křídlo, které po bratrovražedné bitvě u Lipan v roce 1434 převládlo.
Nakonec byla v roce 1436 v Jihlavě slavnostně vyhlášena basilejská kompaktáta, která v Čechách povolila přijímání podobojí. Zikmund tímto přistoupil na kompromis a byl v srpnu 1436 slavnostně přijat v Praze jako český král. Dokonce si i husitské „sirotky“ najímal na boje proti Turkům.
Jenomže česká koruna se pro Zikmunda ukázala jako po čertech drahá. Od jejího přijetí mu zbýval pouhý rok života. Na podzim roku 1437 těžce nemocný Zikmund opustil Prahu, protože se obával spiknutí své vlastní manželky Barbory Celjské, která se proti němu spřáhla s části české šlechty. Čelil tak podobnému osudu jako jeho děd Jan Lucemburský. Zemřel v prosinci 1437 ve Znojmě na cestě do Uher.
Tak skončil muž, kterého po celý život nepřestal pronásledovat stín jeho slavnějších předků a také rodinné rozmíšky, které se mu nikdy nepodařilo vyřešit.
Skonal necelé dva měsíce před svými sedmdesátými narozeninami. V Čechách s rozporuplnou pověstí, v Uhrách jako národní hrdina.
Zdroje:
Jiří Bílek. Zikmund Lucemburský - Poslední velký císař středověku. 2019. Víkend.
Jörg Konrad Hoensch. Lucemburkové. Pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308-1437. 2003. Argo.






