Článek
Jednak to byli Římané, kteří převzali řeckou architekturu, filozofii a nakonec i bohy a bohyně. Moc vlastního toho neměli. Ani pořádný kabát. Proto se museli obléknout do honosných řeckých šatů, aby tím pokryli svůj římský ideově jednotvárný žebrácký plášť.
Křesťané šli v římských stopách. Když Řím ovládlo křesťanství, už bylo rovnou ovlivněno řeckou filozofií.
Nakonec se jako poslední mohli smát nejvíce Řekové. Nejvýraznější církev po té katolické je církev pravoslavná v různých jejích podobách. Ta má své kořeny přímo v Řecku. A vlastně i ta katolická církev je tak trochu dílem Řeků, pokud jde o její teologii.
Tak tento dříve velmi nápadný činorodý kulturní národ Řeků stále tahá za drátky světového dění, tentokráte již skrytě zraků všech zvědavců.
A čímže to? Prorostl jako šlahouny břečťanu přímo do základu evropské a potažmo křesťanské kultury.

Chrám bohyně Héry v noci
Křesťanství vyrůstalo ve stínu svého většího a staršího bratra, monumentálního korpusu řecké kultury. Podívejme se na helénistické rysy, které prorostly do křesťanského náboženství.
Jazykové a kulturní prostředí, které se vpilo do křesťanské víry
Řečtina koiné byla v době vzniku křesťanství hlavním dorozumívacím jazykem oblastí, kde první křesťané působili. Všechny knihy Nového zákona jsou zapsány v řečtině. Dokonce i Starý zákon byl přeložen do řečtiny a na jeho - nikoliv původní hebrejské - vydání se křesťané odvolávali.
Řecká filozofie se dostala přímo do Janova evangelia, kde se používá koncept Logos. S tímto pojmem přišel o staletí dříve řecký protofilozof Hérakleitos. Termín logos křesťané používali k vysvětlení podstaty Ježíše Krista.
Křesťanské nauky na řeckém půdorysu
Raní církevní otcové jako Órigenés nebo Augustin používali Platónovy a Aristotelovy myšlenky o nesmrtelnosti duše a dokonalém světě k obraně své víry před okolními vzdělanci.

Křesťanská nauka o Trojici byla více či méně introdukována z řeckého myšlení
Řekové a jejich filozofie pomohla křesťanům k definici jejich dogmat jako bylo učení o Nejsvětější Trojici či o dvou podstatách Krista. Zde užili křesťanští teologové čistých filozofických termínů jako ousia pro podstatu či hypostatis pro osobu.
Antická mystéria nepochybně ovlivnila i četné křesťanské obřady. Především eucharistii, která nese neklamné znaky podobnosti s kultem boha Dionýsa.
Řečtí filozofové - první učitelé křesťanů
Řecká filozofie sehrála při formování křesťanské teologie zásadní roli, protože raní církevní otcové používali její pojmy a logiku k obhajobě své víry před antickým světem.
Křesťanská víra tedy nemohla zůstat nepoznamenána řeckou filozofií. S o to větší zuřivostí pálili středověcí křesťané spisy řeckých filozofů. Aby se nepřišlo na to, kolik s nimi má to „ryze“ originální křesťanství společného.
Nejvýraznější stopy v křesťanském učení zanechali Platón, Aristotelés, stoikové a novoplatonik Plótínos.
Platónova filozofie byla do křesťanství vtělena skrze jeho křesťanského „žáka“, raného církevního otce svatého Augustina. Platón učil, že lidská duše je nehmotná, nesmrtelná a existuje nezávisle na těle, což křesťanství převzalo jako jeden ze svých základních pilířů. O lidské duši a její budoucnosti se totiž ve Starém zákoně nedozvídáme téměř nic. Křesťané museli pro své nauky čerpat z jiného zdroje, než z židovské Bible.
Rovněž Platónova představa nejvyšší ideje Dobra, ze kterého vše vychází, se stala filozofickým základem pro křesťanské chápání Boha coby dokonalého stvořitele, který nemůže být postižen zlem. Oproti tomu starozákonní Bůh je z určité perspektivy i zlý, mstivý a žárlivý. Křesťanská představa Boha navazuje spíše na platonické představy než na židovskou teologii.
Také Platónovo vnímání těla jako vězení duše se silně promítlo do raně křesťanské askeze a důrazu na duchovní život před pozemskými požitky.
Pak tu máme stoiky jako byl Zénón z Kitia, Seneca či Epiktétos. Stoicismus byl v době vzniku křesťanství nejrozšířenější filozofií v Římské říši a s křesťanstvím sdílel velmi podobné etické zásady.
Tito filozofové pracovali s pojmem Logos. Pro ně to byl božský rozum, který prostupoval a řídil celý vesmír. Stoické myšlenky křesťané zvěčnili třeba v Janově evangeliu.
Říká se, že s křesťanstvím přišla lidská práva a svoboda uvažování. To není úplně přesné. Stoikové věřili, že všichni lidé mají podíl na stejném božském rozumu bez ohledu na jejich společenské postavení. Toho využili křesťané a propojili stoické učení s se svým učením o rovnosti před Bohem.
Pak zde máme Aristotela (384-322). Ten měl na křesťany vliv spíše později, který se naplno rozvinul až ve vrcholném středověku, kdy jeho dílo s křesťanstvím spojil především církevní otec Tomáš Akvinský (1225-1274).
Filozof Plótínos (204–270 n. l.) působil již v době největšího rozkvětu křesťanství. Ten křesťanům „daroval“ svou myšlenku neuchopitelného „Jednoho“, z něhož vše vyzařuje. Idea, která výrazně pomohla křesťanským teologům formulovat učení o Nejsvětější Trojici.

Plótínos
Plótínos také definoval zlo nikoliv jako samostatnou sílu, ale jako pouhou nepřítomnost dobra. Podobně jako tma je daná nepřítomností světla, tak i morální zlo není samostatná entita, ale vzniká nedostatkem dobra.
Raní křesťané soupeřili ohledně počtu a druhu svých bohů. Někteří tvrdili, že starozákonního boha je nutno zavrhnout ve prospěch Ježíše. Argumentovali tím, že ten „starý“ byl zlým bohem. Nicméně, nakonec převzali Plótínosovou představu pro vysvětlení zla ve světě. Svatý Augustin „Plótinem‘ argumentoval ohledně existence zla ve světě stvořeném dobrým Bohem.
Hlavní rozdíl mezi židovstvím a pozdějším křesťanstvím spočívá právě v míře ovlivnění řeckou filozofií. Antická církev postavila své předpoklady na řecko-římské kultuře, s kterou i nadále rostla a expandovala. Díky Řekům se křesťané definitivně emancipovali od svého židovského původu.
Zdroje:
John Boardman. The Oxford History of Greece and the Hellenistic World. 2002. Oxford University Press.
Diarmaid MacCulloch. A History of Christianity. 2014. Penguin.





