Iluze o velkolepém Římě? Nudný život římského občana

Díky hodně podrobným záznamům o římském životě, které si vedli tehdejší lidé, se můžeme dostat až k meritu věci. Kdo byli ti, kteří pokořili svět? A čím tento svět ovládli?

Římské děti musely být, podobně jako ty české, na půl osmou ráno na značce. Ve škole. Překvapivě tehdejší dělník pracoval jen šest až sedm hodin. V tom byli Římané pokrokovější než marxisté. Zatímco těch klepů, drbů, vztahových hrátek. To byly stavební kameny římského impéria.

Dozvuky tehdejšího římského života trvají až do dnešní doby a mají na ní nezměrný vliv.

Jmenujme třeba současné umění, architekturu a filmografii.

Starověký Řím byl postaven na autoritě. Zprvu vycházela z rodinného uspořádání. Patricijové pocházeli z nejmajetnějších a nejmocnějších starých rolnických rodů. Ti pak nutili slabší rodiny, aby jim sloužily. Jenomže nejednalo se o přímý otrocko-pánovský vztah.

Patron nemohl být klientem žalován, ale patron zase musel obhajovat v případě potřeby svého klienta před soudem. Hlavou patricijské rodiny byl otec. Ten převažoval i nad synem, i když by byl třebas senátorem.

Ale aby toho nebylo málo, Římané měli rádi uhlazené tvary. A toto uspořádání jim připadalo značně asymetrické. Přidali proto funkci ochránců neboli tribunů lidu. Ti byli plebejského původu. Střežili jako lovečtí ohaři práva lidu. Byli takovou obdobou dnešního ombudsmana.

Pak tu máme funkci diktátora. Ten byl zpravidla jmenován lidem, především v časech nebezpečí a přírodních katastrof.

Zastávat veřejný úřad v Římě, to pěkně lezlo do peněz. Státním úředníkem se mohl stát jen bohatý člověk. A s úřady se kupčilo. Podobně tyto zvyky přešly i na křesťanské struktury, které vznikly v Římě. Řada papežů si svůj úřad koupila. Staří Římané by to považovali za normální.

Umělecká díla Římané zprvu netvořili - ta kradli. Pocházela z jejich výbojů. Zprvu, pochopitelně. Kdo by měl čas na tvorbu umění, když si chtěl podmanit svět. Ale pak se začali i Římané rozplývat nad řeckou kulturou a uměním.

Bohatí měšťané si začali stavět honosné, ale nudné budovy. Ostatně současný Řím především díky křesťanskému nátěru se skládá především z kostelů, svatostánků a hrobek postavených na antickém půdorysu. Římané toho v oblasti umění moc nevymysleli.

Uměli jen řečnictví, ale třeba básně, to byla doména Řeků, i když i Římané se o jiný typ kumštu snažili.

Z toho vyplývaly i hodnoty a ideály. Někdy ve 2. stol. př. n. l. se zrodil prototyp občana ryzího charakteru. Věrnost se stala ubiquitas - všudypřítomnou. Fidelity - věrnost měli v ústech všichni, kteří něco znamenali, nebo chtěli znamenat.

Mnozí Římané se však z příliš velké kultivace zbláznili. Na Nera měl původně vliv filozof Seneca. Místo, aby jej zlidštil, Nero se rozčílil na filozofické poučky a začal řádit. Nakonec možná i zapálil Řím. Prý u toho tehdy nebyl, ale ruku do ohně za to historici dát nemohou.

Řím a jeho autorita byla rozšířena především díky výbojům schopných vojevůdců jako byl Julius César.

Další strategie managementu zámoří a vzdálených krajin se moc nedařila. Řím fungoval jako vysavač na zahraniční zdroje. Kolonizovaná města se dostávala na hranici finanční záhuby.

A tak se logicky nakonec musela velká říše rozpadnout. Příliš velké ambice a tak málo práce.

Dá se říci, že noviny a obecně média přišla na svět s Césarem. Ono totiž různé ty zvěsti o tom, jak kde bylo a co kdo udělal, už byly v koloběhu dávno. Bohatí měšťané o sobě dávali tisknout propagační letáky. Ale vrcholem toho všeho byl počin Julia Césara (100 př. n. l. -44 př. n. l.).

Ten dal tisknout tehdejší „denní zprávy“. Acta Diurna. Byly to zprávy ze senátu a také novinky o tom, co dělá vládnoucí třída a rodina a jak se jim daří. Takové ty zprávy alá britské noviny The Daily Mirror, kde se dozvídáme, co se stalo Kate a jejímu manželovi. Třeba, že spadla v koupelně nebo si rozmazala make-up na derby.

César však byl přísným cenzorem a chtěl vyřadit veškeré klepy, které mít v novinách nechtěl. Byly tedy striktně objektivní, jako podle Césarova pravítka.

V Římě žilo na jeho rozlohu daleko více lidí než v dnešních přeplněných velkoměstech. Podle údajů z té doby - 4. století n. l. - bylo v antickém Římě 1 790 soukromých obytných domů a 46 602 činžovních bloků, 8 mostů, 190 špejcharů, 254 mlýnů, 8 velkých náměstí, 11 for, 36 vítězných oblouků, 1 152 studní, 28 veřejných knihoven, 2 cirky, 2 amfiteátry, 3 divadla, 11 veřejných lázní a 856 soukromých lázní.

Přelidněnost měla vliv na veřejné zdraví. Ve městě byly a stále jsou špatné hygienické podmínky, a proto se šířily infekční nemoci. Třeba malárie. Ta zabíjela ještě do 30. let 20. století, dokud nenechal někdejší diktátor Mussolini vysušit a rekultivovat okolní bažiny. A i dnes se má tendenci cyklicky vracet.

Čas od času v Římě řádil díky špíně a odpadkům mor. Přitom úřady se snažily o kultivaci vnějšího prostředí. Nechaly odpadky odvážet i přes den a nic nepomohlo.

Římané byli divní pavouci. Římský dům - to byla pevnost uzavřená očím veškeré veřejnosti.

Ulice Říma tehdy vypadaly podobně jako dnes. Plné pouličních obchodníků a žebráků.

Někteří osvícení Římané pochopili základní věc, že dostat se z bodu A do bodu B vyžaduje dobrou infrastrukturu. Nuže, vytvořila se v říši rozvětvená silniční síť. Via Appia. Udusala se půda a vysušily se bažiny.

Cesty stavěli otroci a venkované. Na cestách bylo dobrým zvykem přepadávat pocestné. Činili tak zběhlí a bývalí legionáři.

Jenomže cesty nejsou vždy požehnáním. Ostatně je třeba vědět, kam vedou a proč. A tak se díky těmto cestám také uspíšil konec Říma. Cizí vlivy se do Říma hrnuly o sto šest a barbaři Řím několikrát vydrancovali. Měli to tam totiž jako po pěšince.

Vršící se bohatství pocházelo především z daní, které odváděly provincie. Nájemné státních statků bylo v porovnání s těmito daněmi zanedbatelné.

César se zmocnil státní pokladny, aby mohl vést válku proti senátu. Ve zmatku po jeho zavraždění se státní poklad kamsi rozkutálel. Nebylo ani na zaplacení žoldu, a tak se ještě zvýšil tlak na provincie jako byl Egypt.

Do senátu se podobně jako dnes nedalo dostat jinak než s penězi. Dnes potřebuje kandidát peníze na reklamu a tehdy vlastně taky. Rozdělení society bylo jednoduché. Propuštěný otrok se mohl stát ctihodným občanem, ale občan, i když zkrachoval, nemohl padnout až na úplné dno.

Otroci byli obětaví i mstiví. Propustit je mohl jen jejich pán. Za doby republiky bylo hodně propuštěných otroků, především za službu v armádě. Propuštěnec měl určité společenské limity. Jeho minulost se mu stále připomínala.

Vynálezci to neměli jednoduché. Třeba císař Tiberius dal popravit vynálezce nerozbitného skla, aby nový objev nepotlačil dosavadní kovové příbory.

Ženy sice neměly politická práva, ale věnovaly se společenským záležitostem a rozmíškám.

Někteří bývalí studenti rétoriky se stali až příliš známými, a to měšťanům, potažmo šlechticům, začalo velmi vadit. Zasadili se tak o zrušení školy latinské rétoriky. Julius César ji však obnovil.

Řečnickými projevy se totiž získávala přízeň lidu. Římané se rádi zabývali jak skutečnými, tak fiktivními problémy.

Nejvíc trápili Římany vysoké činže. Umělců si moc nevážili, i když je bavili. Do skupiny artes illiberales patřili řemeslníci, herci, tanečníci a zpěváci. Do skupiny artes liberales - učitelé, advokáti a stavitelé.

Nicméně, nejpopulárnější herci vydělávali hodně peněz. A tak herci nabývali na sebevědomí a vlivu. Není divu, že i v počátcích světové kinematografie hrál italský film hlavní roli.

Řím chtěl hlavně vládnout a vydávat zákony. Římané byli natolik nudné existence, že s napětím poslouchali výklady zákonů a právních předpisů. Právní systém republiky vznikal na Foru, na shromáždění lidu, a pak na soudech.

Bez právních znalostí se nedalo účastnit veřejného života. Čím čilejší hospodářský růst, tím přibývalo sporů a žalob. A také pokoutních advokátů.

Lékaře Římané dováželi ze zahraničí. V lidském těle se zprvu moc nevyznali. A místní mastičkáři je pak napodobovali. Později bylo nutno lékařství rozvinout, logicky v souvislosti s vojenskými výpravami.

Řím v podstatě v podobné formě existence jako dřív funguje dodnes. Řadu památek z antických dob jezdí obdivovat jeho někdejší vazalové a potomci otroků.

Římané se smějí pod fousy, cože to světu dali za svazující kazajku. Že jsou lidé nadšení ze zákonů a předpisů a ještě více z jejich uplatňování, to je největším světovým římským triumfem.

Zdroje:

Marcel Le Glay. History of Rome 4e. 2009. John Willey and Sons.

Gyoergy Ueroegdi. Tak žil starý Řím. 1968. Orbis.