Článek
Přiznejte si to. Chodíte demonstrovat, protože vás to baví. Asi tam nečekáte, že vás budou prohánět policisté s pendreky, ani že vás smetou vodní víry z vozů technických služeb ke krajnici. Je to pro vás takové dobrodružství bez dobrodružství, nebezpečí bez nebezpečí. Takže něco, co je vlastně absurdita - „bezpečné dobrodružství“. Za mě asi způsob, jak může průměrný člověk zažít trochu toho pocitu, že se vrhnul do víru událostí, které jej přesahují.
Řeknu to hned narovinu: demonstrování jako způsob vyjádření názoru není nic pro mě. Demonstrování je vhodné pro dav, a masa lidí, to je něco, čemu moc nerozumím, protože tomu rozumět nechci, a taky se mezi to nepočítám. Když chci něco změnit ve společnosti, vím, na jaký vitální bod zatlačit, aby se něco stalo, a nemusím se při tom ani zvednout z gauče.
Ovšem chápu, že mnoho lidí má jedinou možnost, jak doufat, že něco dokážou změnit, a to když se jich sejde hodně a veřejně ukáží, že si společně myslí totéž. Tomu se říká demonstrace. Pro mě demonstrace ale rozhodně nevymysleli. Nikdy jsem se žádné neúčastnila a nevím a ani nechci vědět, co by se muselo stát, abych se do nějaké šla zapojit. Musela bych se opravdu hodně hecnout a popřít sama sebe.
Demonstrace ve mně vždy vzbuzují takový nepříjemný vnitřní pocit za ty demonstrující, jako že musí být opravdu nešťastní a zoufalí, když kvůli vyjádření vlastního názoru musí někam jet, někde se tlačit mezi davy jiných lidí. Osobně pobyt v davu lidí ve mně vyvolává nepříjemnou tíseň. Někde dlouze čekat - dlouhé čekání nesnáším. Opakovat nějaká hesla - opakování stále stejného mi nedělá dobře.
Hlavně ze srdce nesnáším konformisty. Když se vyhlásí, že bude demonstrace, a lidé tam jdou z přesvědčení, že chtějí něco změnit, dobře, dá se to pochopit. Jenomže mám takový vnitřní pocit, že většina se jen veze, jde, protože je to v kurzu, a tak se chtějí přilepit, připojit k proudu a něco z toho mít. To je definice konformisty, ten vždy surfuje s proudem, bez ohledu na to, kam a proč teče.
A pak to doufání. Doufat, že se něco stane. Je to zkrátka takové celé neelegantní a bez nonšalance, taková hrubá síla, někde demonstrovat. Podle mého existují i mnohem efektivnější metody, jak věci měnit, ale budiž, když to nikdo jinak neumí. Navíc, myslet si totéž, co dav ostatních, to ve mně taky vždy vyvolávalo pocit, že to je vlastně děsně fádní a že bych se za to osobně styděla, mnohem radši si najdu svůj vlastní originální způsob, jak se vyjádřit po svém a stranou ostatních.
Jak říká sociolog Gustave Le Bon - lidé v davu ztrácejí svou osobnost, orientaci a stávají se součástí jednoho celku, který nakonec mluví jedním jazykem, vlastně tak jednolitým, že se stanou monolitem, tedy vpravdě opakem toho, oč usilují.
Slovo demonstrovat má víc významů. Znamená to projevit nějaký názor, nebo to ale také znamená něco předvést a ukázat. Ukázat a předvést ale lze jen něco, co už dávno existuje, co už má nějaké noty nebo scénář. Je to v podstatě takový herecký akt, který symbolicky demonstruje, co chce být ukázáno. V případě demonstrací v ulicích například lidé chtějí demonstrovat, že se jim něco nelíbí. A bere se to tak, že čím víc jich je, tím víc se jim to nelíbí. Jinými slovy, když je jich hooodně, tak se jim to hooodně nelíbí.
Problém je v tom, že i kdyby jich bylo nevím kolik, názor jednoho je vždy jen názor jednoho. A aby se ukázalo, co si kdo myslí, na to se tu oficiálně nepoužívají demonstrace, ale volby. Protože to, že se hodně lidí sejde a demonstruje za něco, může sice znamenat, že se jim to hooodně nelíbí, ale taky to, že mají hooodně času, kterým můžou plýtvat.
Osobně demonstrace považuji za nástroj, jak dát pocit lidem, kteří ten pocit jinak nemají, že se účastní něčeho velkého a důležitého.
Vlastně je mi líto, že si tito lidé našli právě dav jako jedinou formu svého vyjádření.
Je to monotónní, šedivé a k smrti nudné.
Zdroje:
Gustave Le Bon. Psychologie davu. 2016. Portál.
Sapolsky Robert M.. Chování. Biologie člověka v dobrém i ve zlém. 2026. Dokořán.
