Rakousko-Uhersko bylo téměř dokonalou ukázkou kulturní koexistence

Rakousko-Uhersko vyvolává dodnes slastné i kritické výkřiky z mnoha národnostních stran. Tak třeba Chorvaté je zpětně vnímají jako kulturní prostor, kde byla vytvořena řada významných stavebních děl, které dodnes spolu s nimi obdivují turisté.

Architektura v Záhřebu, Opatiji nebo Dubrovníku stále nese silný „kaiserlich und königlich“ ráz, což vyvolává vlnu pozitivní nostalgie. Zato chorvatské národní ambice se tehdy nenaplnily.

Češi rovněž se zasněnou tváří fantazírují o krásných zašlých časech rakouských, kdy vše bylo v pořádku a nikdo se ničím nerozrušoval. Asi bude největší hodnota Rakousko-Uherska spočívat v pocitu stability a době jeho trvání.

Staré Rakousko-Uhersko bylo spíše trvanlivým salámem než čerstvým masem. Uživí to, nutriční hodnoty splní, ale dlouhodobě to nijak nenadchne.

Rakousko-Uhersko vzniklo v roce 1867. Jeho založení bylo tak trochu dílem nutnosti a politické situace doby. Tehdejší Habsburská říše si vojensky nevedla moc dobře a monarchie procházela krizovým obdobím.

Nešlo o zbrusu nové státní uspořádání, spíše o jeho transformaci v dualistickou monarchii. Z ní pochopitelně nejvíce vytěžili Maďaři. Češi se snažili o jakous takous samostatnost, ale pochopitelně spolu s desítkami jiných národů na urputnost a bojovnost Maďarů nedosáhli. Maďaři byli totiž největším, nejvíce organizovaným a nejhrdějším národem v říši, který se dlouhodobě odmítal podřídit centrální vládě ve Vídni.

Maďarská revoluce v letech 1848–1849 sice byla potlačena, ale uherské elity císaře pána různě trápily. Neplatily daně a bojkotovaly rakouské úřady. V roce 1866 došlo k nové porážce Rakouska ze strany Pruska a jeho spojence Itálie. Maďaři vycítili oslabení a pohrozili novým povstáním. Císař František Josef I. se s Maďary nakonec musel usmířit, neměl na ně totiž žádnou páku. Finančně na tom impérium taky nebylo úplně nejlépe.

Výsledkem bylo rozdělení říše na dva autonomní celky, které měly společného představitele: panovníka. Jednalo se o takzvané Předlitavsko (Cisleithanien): rakouské, české a polské země, oficiálně Království a země na říšské radě zastoupené. Druhý celek se nazýval Zalitavsko (Transleithanien) a spočíval v Uherském království, které zahrnovalo oblasti Slovenska, Chorvatska a Sedmihradska.

Oba státy měly vlastní nezávislé parlamenty, vlády a zákony. Společné jim zůstaly pouze tři oblasti: jednotná zahraniční politika, armáda a finance.

Prosincová ústava z roku 1867 v článku 19 garantovala všem národnostem v předlitavské části rovná práva a právo na zachování vlastního jazyka a kultury. To se týkalo pochopitelně i českého jazyka.

Státní celek se vyznačoval také náboženskou pluralitou. Vedle většinového katolicismu stát toleroval a právně uznával protestanty, pravoslavné, židy a po anexi Bosny v roce 1912 také islám.

V uherské části probíhala maďarizace okolních národů jako byli Slováci, Rumuni a Srbové. Na druhou stranu docházelo k velkému kulturnímu rozkvětu. Města jako Vídeň, Praha, Budapešť nebo Černovice vzkvétaly jako multikulturní centra vědy, literatury a umění. Všechny národy nakonec profitovaly z plodného míšení různých kulturních vlivů.

Pochopitelně dominantní politické síly v tomto pojetí byli Rakušané, potažmo Němci a Maďaři. Podobný model existuje i dnes, podle pravidla rozhodovací pravomoci silnějších národů je postavena i Evropská unie. Z ní ostatně Češi mají podobný užitek jako kdysi z Rakouska-Uherska. Do země plynou mnohé dotace a při pohledu na stav českých měst a vesnic před vstupem do EU by mělo být každému jasné, jaký obrovský rozdíl to je. Sto a jedna. Nebo spíše: jedna a sto.

Ovšem podle euroskeptických politiků mají velké členské státy, jako jsou Německo a Francie, v EU nepoměrně silnější váhu. Upozorňují především na systém hlasování kvalifikovanou většinou v Radě EU, který zohledňuje počet obyvatel a umožňuje větším zemím přehlasovat menší státy.

V tomto směru se jedná o jistou historickou ideovou naváznost na dřívější vídeňský centralismus. Je třeba ale vidět ty lepší stránky, které to přináší malým národům. Jisté odlehčení z osudového tlaku na rozhodovací pravomoci a zodpovědnost.

V Rakousku-Uhersku bylo vše v režii císaře a Uher. V tomto směru měly české země poměrně odlehčenou pozici. Nebylo totiž jednoduché rozhodovat o budoucnosti až 15 národů a nést za z toho vyplývající důsledky odpovědnost. Stejné je tomu dnes.

Přirovnání tehdejšího Rakouska-Uherska k současné Evropské unii bývá celkem běžným předmětem historických analýz.

Například americký historik Pieter M. Judson nebo britský novinář Edward Lucas poukazují na několik klíčových paralel mezi podunajskou monarchií a současnou evropskou integrací.

Jedná se o tyto společné prvky:

Jednotný trh a měna. Rakousko-Uhersko tvořilo rozsáhlou celní unii s volným pohybem osob, zboží a kapitálu. Od roku 1892 dokonce se společnou měnou v podobě rakousko-uherské koruny.

Stejně jako Rakousko-Uhersko má EU mnohonárodnostní a multikulturní charakter a poměrně složité byrokratické procedury, ve kterých se řada procesů může jednoduše zadrhnout.

Rakousko-Uhersko nevzniklo úplně dobrovolně. Bylo postaveno na panovnické dynastii z rodu Habsburků. EU je na tom v něčem podobně ve smyslu, že se původně jednalo o „sňatek z nouze“. Uhelné evropské lobby potřebovalo v 50. letech 20. století silnou alianci a nechtělo připustit žádnou novou válku či nestabilitu. Evropská unie rovněž sestává z několika monarchií. Je jich celých šest.

Tímto podobnost končí. V čele Rakousko-Uherska stál panovník, v čele EU je rovněž několik úředníků, nicméně evropské instituce se opírají o demokratické volby v členských zemích.

Rakousko-Uhersko vystupovalo navenek jako jednotný stát s jednou armádou a diplomacií, což jsou oblasti, v nichž si členské státy EU dodnes zachovávají značnou nezávislost. A možná by se vzhledem k tomu, co se mimo europolitický prostor děje, měly i tyto „noty“ více sjednotit.

Vše k tomu ostatně nevyhnutelně směřuje. Hovoří se o jednotné evropské armádě a o společném diplomatickém postupu. V tomto směru se vracíme do „starých dobrých“ rakouských časů.

Paradoxem všeho je, že dnešní Rakousko se zpravidla k současné geopolitické situaci prostřednictvím svých představitelů nevyjadřuje a ani není členem NATO. Nesdílí tedy řadu závazků se svými evropskými kolegy.

Podívejme se nyní zpětně na to, jak se Češi měli za císaře Pána.

Existuje řada kritických studií, které se snaží dokázat, že Češi žili v rámci impéria pod jhem útlaku. Jenomže žádná historická epocha není tak černá, jak se může na první pohled zdát.

Čeští umělci, spisovatelé a památkáři si na přelomu 19.  a 20. století stěžovali na české vedení města Praha, že taková kulturní zvěrstva, jako boření jeho části, by se za německého vedení nemohla odehrát.

České politické strany ovládly pražskou radnici v roce 1861. Na konci 19. století prosazovali čeští konšelé radikální přestavbu města. Chtěli mít ze starobylé, ale zanedbané Prahy moderní „českou Paříž“. Místo, aby se zabývali rekonstrukcí a opravou, jednoduše rozhodnutím od stolu smetli na 600 domů včetně vzácných renesančních a barokních paláců. Zmizel skoro celý Josefov, velká část Starého Města, Podskalí a část Karlova Nového Města včetně částí Malé Strany.

Proti tomuto kulturnímu barbarství se vzedmul odpor české inteligence, v jejímž čele stál spisovatel Vilém Mrštík. Nebylo to však nic platno.

Pro spravedlivé hodnocení životní úrovně obyvatelstva musíme jít také k naprosto základním ukazatelům jako je spotřební koš. Jak na tom Češi byli za císaře Pána?

Velmi zajímavou zprávu v tomto směru podává rakouská etnografka Valerie Heubergerová ve své analýze české společnosti přelomu 19. a 20. století:

„Slovanští obyvatelé Čech a Moravy mají tendenci jíst čtyřikrát denně větší jídlo a  třikrát v týdnu hovězí maso. Jedí také kyselé zelí vařené se špekem, prosnou polévku s uzeným vepřovým, knedle se zelím a makové šišky. V čase žní bývají občerstvením pro žence koláče plněné tvarohem a strouhaným perníkem a chybět nesmí ani sladkokyselá povidla.“

Navíc Čechy byly koutem v monarchii, kde, v nadsázce řečeno: chtěl žít každý. A to nejen v Českých Budějicích, jak říkají Cimrmani. Čechy tvořily 14% říše, ale žilo zde 35% jejích obyvatel.

Hospodářsky totiž Čechy zkvétaly, a z jiných částí rakousko-uherského impéria se sem stěhovali činorodí lidé. Každým dnem vznikaly nové a nové továrny na textil či zpracování potravin, cukrovary, pivovary a rozvíjely se i jiné oblasti lehkého průmyslu. Tuto silnou hospodářskou základnu poté převzal téměř nedotčenou novodobý československý stát.

Rakousko-Uhersko bylo fascinujícím multietnickým prostorem, kde vedle sebe žily desítky národů a náboženských vyznání v relativním klidu a pohodě. Měl své mouchy, to ano.

Rozdělení moci bylo asymetrické, ale ruku na srdce, mnoho těchto cností i nectností s ním sdílí i současný evropský prostor.

František Josef I. po mnohá desetiletí zaštiťoval tento jednotný evropský prostor plný rozvoje a rozkvětu kultury a vzdělanosti. Kéž by dnes byly k dispozici podobné osobnosti schopné spíše sjednocovat než rozdělovat.

A tak budiž císaři Pánu lehký odpočinek. A nám novou naději.

Zdroje:

Ivan Borkovský. Dějiny Prahy. 1964. NPL Praha.

Brigitte Hamannová. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. 2010. Brána.

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/francie-posili-armadu-chce-jit-evrope-prikladem-369359