Článek
Kdyby se narodil ve Francii, nejspíš by Mácha (1810-1836) neumřel v pouhých 25 letech na tak absurdní záležitost jako je onemocnění vyplývající z hašení měšťanského domu. Jak se říká, nehas, co tě nepálí. A pro Máchu to platilo dvojnásob.
Pojem „prokletý“ básník vytvořil Francouz Paul Verlaine (1844-1896) pro popis svých méně šťastných druhů. Chtěl tím říci, že básnit není jen tak zadarmo, taky vám to může zničit život. Přesně tohle se stalo i Máchovi.
Navzdory (tehdy upjaté) panující módě nosil vždy černou vestu až nahoru zapnutou, černý šátek na krku bez všech límců, modrý frak se žlutými knoflíky a světlošedivé pantalony.
Mácha byl romantik. Ale to nemusí znamenat vůbec něco plytkého nebo duši těšícího. Romantici taky dokázali být pěkně makabrózní. Máchův Máj budiž toho krásným příkladem. Ten je pěkně strašidelný.
Hazmburk na Máchově kresbě, hrad velmi rád navštěvoval
Navíc se zdá, že byl Mácha futurista a možná i viděl do budoucnosti. Z údajného Máchova dopisu jeho známému myslivci z okolí Housky mrazí, píše v něm (možná on, možná jeho napodobitel):
„…Kostlivci netvoři se vypínali nad vrcholky bradel, porostlých sežehlými křovinami, ratolestí nevidět. Bytosti lidské s lícemi změněnými, za časté nevidomí, namnoze šaškovskou veteší oděné, chvátaly v zástupech co vichřicí hnány rmutným labyrintem.
Štvaly je Dantovy ďábelsky chechtající se měchy s očima ohnivýma - vsávaly a polykaly ty neštastníky. Eduarde, já myslel, že zešílím - ouzkost a smutek mě pojaly ze strašlivé končiny. Pekelných nástrojů jsem se nebál, dalo se jim utýct - zatracenců jsem želel, že se v hořkém chvatu míjejí, na sebe nepromluví, bez usmání, bez pozdravu.
Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až dívčina jakási v šedé elfí říze, zářivá co Anjel, ve zlatých vlasech černou čelenku, obepínajicí tvář - pousmála se na mne. Přistoupil jsem k ní, v zoufání svém pravím: „Jsem v pekle… “
„Jestli toto není peklo, kde tedy jsem?“ táži se vyjeven - člověk je slabé zvíře. „V Praze,“ předci, odvětila sličná Dídó. Mně se zatmělo před očima. Vzpomněl jsem na legendy, kdy člověk opustiv domov, vrací se po řadě roků: „Který letopočet?“ vyhrkl jsem, doufaje, že žertem odpoví. „Dva tisíce šest,“ pronesla. Zakroužila prstem po čele - zmizela mi.
Já jí nevěřil, Eduarde - budoucnost nemohla být hrozivější mých nočních můr! Bloudil jsem mezi domy - útesy, tak vidím v povzdálí utěšené villy, zeleň, bílé zídky… Utíkal jsem k nim: zas nebylo vidět živáčka, jen psi štěkali za vysokými ohradami. Najednou zhlídnu kovový plot, kolem trocha křoví, uvnitř jáma, zpustlé rozvaliny - smetí kolem…!
Já to místo poznal, Eduarde - poznal jsem ho! Kdybych paměť ztratil, stála tam cedule, na ní ouředním hranatým písmem, špatným českým jazykem sepsané, co za místo se zde nachází…
Já to místo předce znával, kolem lesy hluboké a stinné. Sedával jsem tu, slýchal hlahol rohů, třeskot mečů, zvonění pohárů v bujné pitce! Ty ruiny ponuré - toť byvší Hrádek krále Václava! Tma mě zachvátila - víc nevím. Zbloudil jsem na Housce, promočený rosou. Zlý, divný sen hrozné tušení! Pište mi Eduarde - pište, co nejdřívěji!“
Praha, 10. srpna 1836, Karel Hynek.
Z tohoto domnělého dopisu vyplývá, že se místo hradu Housky, kde údajně vidění prožil, ocitnul v Praze v roce 2006.
Někteří v dílku mohou vidět kostlivé netvory jako stožáry vysokého napětí, Dantovy měchy jako kloubové autobusy, u dívky si představit sluchátka s walkmanem a podobně. Vtipná je ještě jedna věc, když byli autoři jinak seriózní knihy o Času hradů v Čechách, kde je dopis uveden, dotázáni na jeho původ, odvětili, že to je fikce.
Ať je tomu jakkoliv, dopis plně odpovídá Máchově mentalitě a stylu. A pokud v něm někdo jen napodobil Máchův styl, ukazuje to bezměrnou vlnu tvůrčí inspirace, kterou Mácha Čechům poslal napříč generacemi.
Mácha jednoznačně překračoval hranice českého maloměšťáckého smýšlení a to dokonce i toho dnes. Dnes je Mácha některými představován jako člověk se sexuálními závislostmi. Je zřejmé, že jiné než společensky svázané projevy životních radostí jsou cizí mnoha jeho spolubližním i dodnes.
Hledal jsem lidi, lidi jak se ve snách mých jevili, a zažil jsem prázdné larvy, bez srdce na mne se ušklebující, slovem chtěje obejmout ráj, přitisknul jsem pouze chladnou zem na svá láskyplná, rozčilená prsa.
Pokud jde o smrt Karla Hynka Máchy, často se říká, že zemřel po hašení požáru v Litoměřicích. Časově to sice odpovídá, ale podstatné detaily nenavazují. Údajně se nakazil vodou nakaženou cholerou, jak se tak aktivně podílel na hašení. Problém s touto hypotézou spočívá v tom, že v té době žádná cholera v Litoměřicích neřádila a nevíme ani o žádném jiném nakaženém z této oblasti. Zato řádila cholera v Praze, kam před tím, tam a zpět, celkem cca 130 km, ušel Mácha pěšky a odtud si ji zřejmě přinesl.
Mácha rozhodně nebyl žádné tintítko a svou duševní námahu si nutně kompenzoval důkladným fyzickým tréninkem.
Jenomže jednou se prostě i ucho džbánu utrhne a jak se říká, stokrát nic umořilo osla. Jeho vnitřní napětí, které bylo notně podpořeno úzkoprsým okolí se někde projevit muselo. Vyvrcholilo v horečnatost organismu a nakonec v jeho úplné selhání a smrt.
Zemřel člověk, který za svých pár let života vytvořil dílo, které jiní nedohnali ani za mnoho desítek let své umělecké činnosti.
Zdroje:
M. Mysliveček, L. Koubová a F. Vrbenská. Čas hradů v Čechách III. 1996. Horizont.
https://cody.eldar.cz/magie/houska/macha.htm
Ivanov M. Důvěrná zpráva o Karlu Hynku Máchovi. 2010. XYZ.
