Článek
Václav IV. byl takovou stínovou šedivou existencí. Vládl totiž nejdéle z českých panovníků až na France Josefa II.. Celých 40 let a 260 dní. Ale slovo vládl je třeba chápat hodně relativně. Moc se totiž neprojevoval.
Místo, aby řešil katastrofální politicko-ekonomickou situaci českých zemí, zabýval se iluminovanými rukopisy a přestavbám.
Jan Husa, svého chráněnce v kritické chvíli nepodpořil a raději se uchýlil do bezpečí svých hrádků, kde pořádal pijatiky.
Přitom sám král v opileckém deliriu nechal ještě daleko dříve v roce 1393 umučit a hodit do řeky Jana z Pomuku, z kterého česká církev v období protireformace udělala svého světce. Což byl Hus slepý a neviděl, jak krutým a bezohledným dokáže být jeho někdejší přítel?
Spekuluje se, že Václav IV. nebyl opravdovým synem Karla IV. Mohou to naznačovat antropologická ohledání kostí, na kterých leccos nesedí.
Ať tomu bylo jakkoliv, krev není voda, nebo je? V případě Václava se projevilo to, že i jablko z jednoho stromu se může odkutálet kamsi daleko od svých kořenů. Narozdíl od svého otce Karla jeho syn postrádal tu nonšalanci a schopnost strategicky myslet.
A to jej jeho otec Karel IV. měl tak rád, že na něho vsadil všechno. Bral jej na diplomatická jednání, aby se pro vládu mohl naučit vše potřebné. Nuže, nestačilo to. Co kdo nemá shůry dáno, ani v apatyce nekoupí. Nakonec si trůn uzmul jeho příbuzný ryšavý Zikmund.
Ten Václava dokonce uvěznil ve Vídni. Václav sice stačil díky svým kontaktům a intrikám včas utéci, ale dál žil ve stínu svého nevlastního bratra jako nešťastník.
Mohl si za tyto trapné eskapády sám. Místo kontrolních cest po říši a urovnávání sporů se šlechtou dával přednost lovu a pobytu na svých soukromých hradech jako byl Křivoklát, Žebrák nebo Točník.
Díky tomu, že byl po celou svou dlouhou dobu vlády tak nějak mimo hru, byl dvakrát zajat vlastní šlechtou a nakonec v roce 1400 sesazen z trůnu římského krále.
Přitom vládl v době, kdy se lámal chleba. Církev a stát se nacházely v hluboké krizi a jeho zajímalo jen, jestli nedošlo víno. Ve chvíli, kdy došlo k uvěznění Jana Husa, jeho dřívějšího společníka a kazatele, v Kostnici a jeho následného upálení, se Václav opájel vínem někde v temných komnatách na Žebráku.
Nejspíš ani nezpytoval svědomí, zato si počítal peníze v měšci. Ono totiž podpora manželského páru byla zaručena dokud Hus nesáhl na odpustky, ze kterých měl i král tučný obolus. A pořádat hostiny, to něco stojí!
Žádný velký ekonom a správce českých zemí Václav nebyl. Jeho otec Karel by se při pohledu na jeho královské účetnictví zřejmě propadl hanbou. Za doby Václava se polovina země ocitla v rukou církve. A velkou část měla i šlechta, král jen necelou třetinu, možná jen šestinu.
Co se stalo pak, bylo nevyhnutelné. Václav IV. však měl i tak štěstí. Zemřel v srpnu 1419 na samém počátku husitské revoluce. Jeho smrt naopak plné vypuknutí válek teprve odstartovala.
Na počátku roku 1419 totiž Václav pod vnějším tlakem začal proti husitsky laděným měšťanům zasahovat. Nechal vyměnit konšely na Novém Městě pražském za protihusitské radní. Některé husity uvěznil.
Královy neobratné zásahy vedly ke vzpouře vedené Janem Želivským, a ergo k první pražské defenestraci. Zpráva o tom Václava natolik rozrušila, že jej trefil šlak a na místě zemřel.
Tak skončil král, který místo aby převzal žezlo a majestátnost od otce, skončil jako ustrašený králíček tísnící se někde v chodbách svých soukromých hradů.
Nakonec vše, co si nadrobil, musel sníst jeho polorodný bratr Zikmund. Ale to už je jiný příběh.
Z příkladu epochy vlády Václava IV. může plynout jedno poučení. Že taky něčí dlouhá vláda může být pěkná agónie a zmítat se v neproduktivních činnostech.
Václav IV. zanechal Čechům problémy, kaši, kterou navařil, a oni ji pak museli sami sníst.
S ním se počínají husitské bouře, a není tom divu. V nudě, monotónnosti a beze změny zatuchlých pořádků, nikdo nedokáže žít věčně.
Zdroje:
Emanuel Vlček. Jak zemřeli. 1993. Academia.
Jiří Kuthan. Václav IV. Římský a český král - Doba, duchovní proudy a dění v předhusitských Čechách. 2025. Karolinum.
