Článek
Ministerstvo spravedlnosti nemělo přijímat bitcoinový dar, zjistil audit. Tahle věta, která by klidně mohla viset v učebnici pro deváťáky – kapitola „Jak poznat, že vám někdo nabízí digitální úplatek“ – stála daňové poplatníky přes tři a půl milionu korun. A to prosím pěkně s daní z přidané hodnoty, takže jsme si nejen koupili rozum, ale ještě ho řádně zdanili. A proč? Protože když stát udělá chybu, je třeba si za ni nechat vystavit potvrzení. S kulatým razítkem a s obsáhlou přílohou.
Bitcoin z rukou pravomocně odsouzeného. A stát řekl: děkujeme
Celý digitálně absurdní kabaret začíná u bývalého ministra Pavla Blažka (ODS), který převzal bitcoinový dar v hodnotě cca miliardy korun. A aby to nebylo málo, dar mu poslal sám Tomáš Jiřikovský – pravomocně odsouzený obchodník s drogami, který byl v době transakce na svobodě a zjevně opět při síle i připojení.
Známý mimo jiné tím, že ve své kauze kdysi tvrdil, že zapomněl heslo ke kryptoměnové peněžence – a o pár let později se, zázrakem prozření nebo kryptologické inspirace, rozhodl věnovat státu „čistý dar“. Zřejmě jako gesto smíření. Nebo jako trolling.
Blažek dar převzal. Kontrola původu? Nula. Analýza ekonomické logiky transakce? Neexistuje. Koordinace se specialisty? Pouhé slovo v cizím jazyce. Celé to působilo jako státní úřední unboxing neznámé zásilky – otevřeme, podíváme se, voní to jako peníze, tak si to necháme.
Audit? Ano. Opatření? Ne. Účet? Samozřejmě
Aby to celé nevypadalo jako banální fraška, nová ministryně spravedlnosti Eva Decroix (ODS) povolala do akce externí auditory ze sdružení firem Grant Thornton. Cílem bylo zjistit, jestli to, co každý tušil, je skutečně tak špatné, jak to vypadá. A výsledek? Všechno bylo špatně. Ale v zásadě legálně špatně.
Auditoři popsali, že ministerstvo selhalo ve všem, v čem šlo: nepřihlédlo k rizikovému profilu dárce, ignorovalo pravidla proti praní špinavých peněz, neprověřilo účel daru a vůbec se chovalo tak, jak by se možná ještě dalo tolerovat u čerstvě zvoleného pokladníka ve spolku chovatelů činčil – ale rozhodně ne u úřadu, který má na vizitce nápis „spravedlnost“.
A přesto v závěru auditu stojí, že nedošlo k porušení žádného konkrétního právního předpisu. Jinými slovy: ministerstvo se chovalo jako naprostý amatér, ale právně vzato bylo všechno v pořádku. Takže místo „pochybení“ se tomu říká „nestandardní přístup“ a místo „zpackané řízení“ si můžete říct „inovativní pilotní pokus o digitální etiku“.
Zatím známe jen první část auditu – druhá má být hotová do konce srpna. Možná přinese dovysvětlení, možná nové nuance, ale s největší pravděpodobností jen doplní to, co už dávno víme: že stát udělal chybu, kterou teď zkoumá s odstupem, jako by snad mohl najít úhel, pod kterým bude vypadat rozumněji.
Blažek v roli mistra popření
Bývalý ministr Blažek se na síti X nechal slyšet, že audit nic nového nepřinesl a jen opakuje spekulace, které už dávno zazněly. To, že si veřejnost za toto opakování zaplatila sumu, která by vystačila na nové vybavení celého krajského soudu, zřejmě považoval za nevýznamný detail. V jeho světě totiž nevadí, že dům hoří – hlavně že máme evidenční list požáru.
A i když kvůli kauze nekandiduje, neznamená to, že by přiznal chybu. Znamená to jen, že ve volebních kalkulacích zřejmě došlo ke zkratu. Politická odpovědnost se totiž v Česku dávkuje přísně homeopaticky – čím větší průšvih, tím méně reakce.
Když už nic, tak aspoň víme, co víme
Věděli jsme to od začátku. Veřejnost to věděla. Média to věděla. Síť X to věděla. I naprostý laik, který si plete blockchain s black coffee, věděl, že přijímat kryptoměnový dar od feťáckého Alibaby není úplně v souladu s ideou „řádné správy“.
Přesto jsme si to nechali napsat do auditu, protože občan sice může mít pravdu, ale teprve když ji schválí auditor za několik milionů, stává se oficiální. A to se vyplatí.
Dnes tedy víme, že k žádnému porušení zákona nedošlo, ale přesto všechno smrdělo, jak kdyby někdo uklízel kryptoměnovou peněženku po třech měsících v ilegálním skladu pervitinu.
Audit měl pravdu. A my máme účet
Já s auditem samozřejmě souhlasím. Ministerstvo ten dar přijmout nemělo – a nepotřebuju k tomu kdovíjak obsáhlou mnohastránkovou zprávu. Je to tak samozřejmé, že by to poznal i průměrný čtenář diskuze. Což se – mimochodem – potvrdilo.
To, co dělá celý případ ještě absurdnějším, je to, že jsme si tu samozřejmost nechali draze potvrdit. V podstatě jsme si zaplatili, abychom mohli říct: „Vidíte? Měli jsme pravdu.“ A v tom je možná ta nejčistší ironie celé kauzy.
Takže ano, ministerstvo nemělo ten dar přijímat. A my jsme si to mohli říct v hospodě za pivo. Místo toho jsme si to nechali říct oficiálně – za 3 570 000 korun. Protože jsme přece civilizovaná země. A v civilizované zemi musí být i hloupost potvrzena razítkem.
