Článek
Kdysi býval ChatGPT jako nonstop bar, kde se nikdy nezhasíná. Mohl sis povídat o čemkoli, od struktury vesmíru po to, jak správně louhovat čaj, a on jel dál bez známky únavy. Byl to společník, který tě nikdy neposlal spát, ani když se venku rozednívalo a ty už jsi měl kruhy pod očima připomínající olympijské kruhy po noční směně.
Dnes už je to jiná káva. Uprostřed rozjeté debaty se zničehonic objeví šedý rámeček a v něm podezřele vychovávající: „Nechceš si dát pauzu?“ Připomíná to situaci, kdy tě na tanečním parketu někdo zatahá za rukáv a s laskavostí pohřebního řečníka dodá, že by sis možná mohl na chvíli sednout. Člověk by čekal, že k tomu dostane ještě hrnek čaje a talíř chlebíčků.
Gentle reminders aneb digitální cukr a bič
V OpenAI tomu říkají gentle reminders, tedy jemné připomínky. Jemné asi jako když ti maminka u rodinného oběda nenápadně oznámí, že jsi zase přibral, ale říká to pro tvoje dobro. Tvůrci tvrdí, že jde o prevenci, aby se z konverzací nestal emocionální maraton bez cílové pásky a přitom se člověk zbytečně nevyčerpal.
Tahle nová starostlivost však nekončí u nabídek pauzy. ChatGPT také přestal dávat jednoznačné rady v citlivých tématech. Už neřekne „Rozveď se,“ nebo „Kup si loď a zmiz.“ Místo toho předloží seznam pro a proti a když vycítí, že máš slabší den, pošle tě k odborníkům. Představa, že mě uklidňuje stroj, který nemá ani tep, je trochu absurdní, asi jako kdyby tě učil řídit autobus pes. Roztomilé, ale dost nepraktické.
GPT-5 přichází, pauza zůstává
Pár dní před spuštěním GPT-5 se tahle funkce objevila jako bonus k velkému upgradu. Šéf OpenAI Sam Altman to komentoval větou: „Co jsme to vlastně udělali?“ a znělo to přesně jako rodič, který si neplánovaně pořídil třetí dítě a teď zjišťuje, že mu chybí jedna postýlka.
GPT-5 má být rychlejší, chytřejší a bezpečnější. Tvůrci slibují, že zvládne víc témat, lépe porozumí kontextu a bude působit přirozeněji. Přesto ti v určitou chvíli navrhne pauzu. A to zní hezky, dokud ti nedojde, že ti to říká stroj, který by mohl vést rozhovor tisíc let bez jediné pauzy a přesto se ptá tebe, jestli si ji nechceš dát. V tu chvíli si uvědomíš, že se svět definitivně překlopil do fáze, kdy odpočinek nařizuje ten, kdo ho sám nepotřebuje.
Kdo komu vlastně velí?
Až ti příště vyskočí decentní šedý obdélníček s nabídkou pauzy, bude to test charakteru. Shodíš ji trucovitě křížkem jen proto, abys dokázal, že jsi pánem situace? Nebo se na chvíli zarazíš a řekneš si, že má možná pravdu, i když tě zneklidňuje, že tě k tomu přivedl kus kódu v datovém centru na druhé straně planety?
Protože to je na celé věci asi nejpodivnější. Nikdy předtím jsme nebyli v situaci, kdy nás k odpočinku vybízí něco, co žádný odpočinek nepotřebuje. A možná je největší sci-fi dneška právě to, že nám už neříkají „co“ a „jak“, ale „dost“. A že to neříká máma, učitelka ani nadřízený, ale algoritmus, který si hraje na hodného rodiče v digitálním pyžamu a nikdy si sám nepůjde uvařit kafe, protože na rozdíl od tebe ho nepotřebuje k tomu, aby zůstal vzhůru.
Zdroje:
