Článek
V textu zaznělo, že podstata katolictví nespočívá ve víře v Boha, ale ve víře v církev. Bůh je prý volitelný, instituce povinná. Je to tvrzení chytlavé, provokativní a zdánlivě logické. Jenže stojí na několika záměnách, které jsou nenápadné, ale zásadní. A když se pojmy popletou na začátku, nemůže vyjít ani závěr.
Začněme tím nejjednodušším. Katolictví nikdy netvrdilo, že církev je předmětem víry. Předmětem víry je Bůh. Církev je prostředí, ve kterém se tahle víra žije, nese, opravuje a někdy i bolí. Zaměnit to znamená něco jako tvrdit, že člověk nevěří v lásku, ale v manželství. Ano, manželství může být prázdné. Ale to neznamená, že láska je zbytečná. Znamená to, že lidé jsou lidé.
Autor vychází z obrazu pochybujícího kněze a z toho vyvozuje, že církev stojí spíš na loajalitě k instituci než na Bohu. Jenže pochybnost jednotlivce není definicí víry, ale jejím běžným průvodním jevem. Víra bez pochybností by nebyla vírou, ale ideologií. Křesťanství nikdy netvrdilo, že kdo věří, má navždy jasno. Tvrdilo jen, že otázka po Bohu je důležitější než naše momentální jistota.
Církev v Bibli není úřad, ale není ani beztvarý dav
Autor má pravdu, když připomíná, že biblická ekklésia znamená shromáždění lidí, ne budovu. Tady se shodneme. Problém vzniká ve chvíli, kdy z toho udělá závěr, že jakákoli struktura je zradou původního smyslu církve. To už Bible neříká.
Nový zákon totiž ukazuje církev jako živé společenství, které se velmi brzy musí rozhodovat, rozlišovat a nést odpovědnost. Skutky apoštolů popisují volbu náhrady za Jidáše, rozdělení služeb, řešení sporů i společná rozhodnutí závazná pro celé obce. To není byrokracie. To je život, který si hledá řád, aby se nerozpadl.
Církev je v Bibli přirovnána k tělu. A každé tělo má nejen srdce, ale i kostru. Kostra není důvodem, proč tělo žije, ale bez ní by se zhroutilo. Instituce je v křesťanství právě tímto druhem kostry. Nouzovým řešením pro lidi, kteří nejsou andělé. Problém nevzniká tam, kde existuje řád, ale tam, kde se řád začne vydávat za smysl.
Totéž platí o křtu dětí. Nejde o trik na výrobu členů, ale o vyznání víry, že vztah může začít dřív než porozumění. Stejně jako dítě patří do rodiny dávno předtím, než pochopí její hodnoty. Katolická víra tím neruší osobní rozhodnutí. Počítá s ním. A ví, že někdy nepřijde.
Petr, skála a paměť víry
Velká část textu se točí kolem papežské posloupnosti, která je označena za chabý důkaz autenticity církve. Jenže tady dochází k dalšímu posunu. Apoštolská posloupnost nikdy nebyla důkazem Boží existence. Církev tím netvrdí: Bůh existuje, protože máme seznam papežů. Tvrdí jen: víra, kterou vyznáváme, má paměť a kontinuitu.
Spor o to, zda je skálou Petr, nebo Kristus, není žádným odhalením slabiny katolictví. Je to starý a poctivý teologický spor. Nový zákon dává Petrovi zvláštní roli opakovaně: klíče, svazování a rozvazování, úkol posilovat bratry, pověření pást Kristovo stádo. Nejde o mocenský trik, ale o službu jednoty. A právě tak to katolická teologie chápe.
Argument, že někteří církevní otcové vykládali skálu jako Krista, nic nevyvrací. Církev nikdy netvrdila, že existuje jen jeden jediný výklad. Tvrdí, že vedle kristologického čtení existuje i ekleziologické, tedy čtení týkající se života církve. Víra, která unese víc než jeden výklad, je obvykle dospělejší než ta, která se bojí plurality.
Kněží, kteří pochybují, a víra, která je větší než oni
Závěrečná teze původního textu stojí na příkladech duchovních, kteří pochybují nebo Boha chápou spíš metaforicky. Ano, takoví lidé existují. To není překvapení. Překvapivé by bylo, kdyby lidé, kteří se denně dotýkají otázek smyslu, žádné pochybnosti neměli.
Z těchto příkladů ale nelze vyvozovat, že katolictví nevyžaduje víru v Boha a spokojí se s vírou v instituci. To je omyl v logice. Když lékař pochybuje o smyslu své práce, nevypovídá to nic o medicíně. Vypovídá to o člověku. Katolická teologie navíc jasně rozlišuje mezi osobní vírou kněze a účinností svátostí. Ne proto, aby omlouvala slabost, ale aby víra věřících nebyla rukojmím vnitřních krizí duchovního.
A tady je jádro věci. Katolík se může hádat s církví, kritizovat ji, zlobit se na ni a někdy se za ni i stydět. To všechno k víře patří. Co ale vypustit nemůže, je otázka po Bohu. Jakmile zmizí, zůstane už jen úřad, folklor nebo kulturní památka.
Katolictví není víra v církev bez Boha. Je to víra v Boha, který si k sobě přibral lidi. A s nimi i jejich struktury, chyby a omyly. Ne proto, že by byly dokonalé, ale proto, že bez nich by víra zůstala jen hezkou myšlenkou.
A s hezkými myšlenkami se svět ještě nikdy nenaučil žít.
