Článek
Letiště je zvláštní místo. Už při vstupu máte pocit, že jste se ocitli v jakémsi sterilním mraveništi, kde se všichni tváří, že přesně vědí, kam jdou, ale ve skutečnosti hledají záchod. Je to prostor, kde se mísí nervozita, očekávání, radost, panika a hysterický smích – často i u téže osoby během jediné minuty. Většinou tam necháváme těžké kufry a lehké nervy. Ale tihle dva rodiče tam nechali ještě něco… svého desetiletého syna. A to už je, jak se říká, „vyšší level minimalismu“.
All inclusive, bez dítěte
A ne, nešlo o žádný sociální experiment do televizního dokumentu ani o test, jestli se jejich dítě zvládne samo dopravit domů. Desetiletý syn neměl v pořádku pas. Rodiče ho nechali na letišti a odletěli na dovolenou bez něj. Taková maličkost. Jeden papír navíc, razítko, úsměv na úřadě a z malého turistického zádrhelu je hned rodinný příběh na titulní stranu. Ale co už. Proti teplému moři, opalovacímu krému a snídani v ceně je to jen drobná nepříjemnost, kterou lze snadno vyřešit… tím, že odletíte bez dítěte.
Zatímco rodiče už seděli v letadle a možná přemýšleli, zda si objednat džus, nebo víno, jejich syn zůstal v Barceloně, obklopen vícejazyčnými hlášeními, spoustou cizích lidí a polystyrenovým modelem letadla v ruce. Vlastně takový malý Robinson Crusoe, akorát bez ostrova, moře a kokosů – zato s duty free zónou a přísnými španělskými policisty. A tady nastupuje Guardia Civil, která s jemností bagru v porcelánu přerušila idylu nad mraky, letadlo zastavila, rodiče vyvedla a dítě převzala do péče, aby nebylo samo, dokud se nevyřeší jeho další cesta. Happy end? Jak pro koho. Ti dva přišli o slunění a plnou penzi, chlapec získal zážitek, který mu spolužáci budou věřit jen napůl.
Samozřejmě – oni přece dítě nenechali na pospas. Měli domluveného příbuzného. Drobný detail, že ho nechali sedět na letišti, zatímco oni si už zavazovali bezpečnostní pásy a nastavovali si sedačku, patrně považovali za nepodstatný. Svědomí si pravděpodobně odložili hned vedle plážových ručníků a plavek.
Rodičovské motto: „Nemáš vízum? Nemáš slunce.“
To, co na celé situaci bere dech, není jen samotný čin. Je to fakt, že jim to připadalo normální. Taková verze rodičovství „all inclusive“: pokud něco nevyhovuje – prostě to vynecháme. Když zapomenete koupit vajíčka, je to nepříjemné. Když zapomenete dítě, je to titulek do novin. Možná to celé stálo na rodičovském mottu: „Nemáš vízum? Nemáš slunce.“
Dnešní doba nás naučila, že každá nepříjemnost má rychlé řešení. A pokud ho nenajdeme, alespoň se tváříme, že problém neexistuje. Dítě nemá doklady? My ano. A taky máme rezervaci v hotelu, kde už se podává snídaňový bufet. Proč by si někdo nechal zkazit dovolenou kvůli formalitám, když to může udělat kvůli rodině?
Možná se na to dá podívat i z jiné strany – třeba věřili, že dítě na letišti získá cenné životní zkušenosti. Naučí se, jak si poradit v cizím městě s pasem v kapse, bez potřebného víza, bez rodičů a s hromadou cizích lidí kolem. A přitom se seznámí s fungováním mezinárodní policie. Vždyť kolik desetiletých kluků se může chlubit, že se o ně starala španělská civilní garda? To se do životopisu hodí.
Mobilní syndrom aneb co by se stalo, kdyby šlo o mobil
Mám neodbytný pocit, že kdyby se rozhodli na letišti „zaparkovat“ svůj mobil, žádné letadlo by neodletělo, dokud by ho neměli zpátky v ruce. U dítěte se však prý našel čas i na welcome drink a možná i na selfie s letadlem v pozadí.
Pro dítě se na vízum „zapomene“ snadno, zvlášť když to není zapomenutí, ale vědomé rozhodnutí, zatímco na empatii už hůř. Pokud plánujete dovolenou bez dětí, zkuste to říct doma rovnou a ne až u nástupu do letadla, protože zatímco Bůh možná odpustí, španělská policie má pro podobný humor nulové pochopení.
A jestli vás napadá, že příště si raději zkontrolují vízum dvakrát, máte pravdu, jen mám pocit, že by se i tak našel důvod nechat ho tam, například aby si dovolenou užili bez fronty u hotelového bazénu. Ostatně klidná dovolená je pro někoho cennější než rodinné album, hlavně když je v něm dost místa na fotky z baru all inclusive.
