Článek
Začnu nečekaně vstřícně. Děkuji za reakci. A také děkuji za to, že mě autorka bez dlouhého zkoumání zařadila mezi křesťany. V dnešní době, kdy se identita někdy řeší složitěji než hypotéka, je to vlastně docela milé potvrzení. Člověk se celý život snaží následovat Krista, s různými úspěchy i pády, a pak přijde Mensanka a v titulku mu to téměř úředně potvrdí. Jen škoda, že stejná velkorysost, s jakou rozpoznala moji víru, už nedoprovodila také čtení mého textu.
Autorka tvrdí, že jsem ve svém článku popřel vlastní tezi, že jsem její názor pouze „naředil“ a polemizoval s vlastní verzí toho, co napsala. Zní to silně. Skoro tak silně, že by se tomu dalo zatleskat, kdyby to odpovídalo skutečnosti. Jenže právě tady začíná potíž. Neobhajoval jsem tvrzení, že křesťané nikdy nepoužívali násilí. Takovou větu by nenapsal nikdo, kdo alespoň občas otevřel knihu dějin a nepoužívá ji jen jako podložku pod kávu. Napsal jsem přesný opak. Přiznal jsem, že křesťanské dějiny mají své násilné kapitoly, že to nejsou jen drobné škrábance na fasádě a že některé kapitoly církevních dějin jsou vážná selhání i strašlivé zločiny.
Moje teze byla jiná. Křesťanství nevzniklo a nerozšířilo se primárně mečem, protože první staletí rostlo ještě předtím, než mělo v ruce státní moc. To je podstatný rozdíl. A kdo tento rozdíl přehlédne, nevyvrací můj článek, pouze potvrzuje, že ho četl s příliš rychle nataženou zbraní.
V tom je celé nedorozumění její reakce. Autorka si spletla přesnost s ústupkem. Já jsem nenapsal: „Mensanka nemá pravdu, a nakonec vlastně má.“ Napsal jsem něco jiného: „Mensanka má pravdu, že křesťanské dějiny obsahují temné násilné kapitoly. Nemá však pravdu, když z těchto kapitol dělá hlavní vysvětlení vzniku a šíření křesťanství.“ To není popření sebe sama. To je rozdíl mezi uznáním části pravdy a odmítnutím přehnaného závěru.
Rozlišení není popření
Křesťanství nevzniklo mečem. To, že ho později někteří křesťané objevili v rukávu, je kapitola z úplně jiného dílu. Když člověka později zkazí moc, neznamená to, že se jako zkažený už narodil. Znamená to jen, že dějiny mají vývoj. A vývoj není rozpor, nýbrž časová osa.
Mensanka tomu říká „ředění“. Já tomu říkám rozlišování. Rozlišování je pro myšlení asi tak důležité jako brzdy pro auto. Bez nich to sice chvíli jede velmi sebevědomě, ale obvykle to končí ve škarpě. Pokud někdo napíše, že křesťanství zvítězilo díky násilné eliminaci nepřátel, a já odpovím, že je to nepřesné, protože křesťanství rostlo už před spojením s mocí, zatímco pozdější spojení s mocí opravdu přineslo temné kapitoly, nejde o parazitování na cizím názoru. Jde o opravu přehnaného tvrzení.
Jedno tvrzení říká, že násilí bylo hlavním důvodem vítězství křesťanství. Druhé říká, že násilí bylo pozdější a reálnou součástí jeho dějin, ale nevysvětluje jeho počáteční šíření. To nejsou dvě stejné věty v jiném kabátě. To jsou dvě odlišné historické interpretace. Když někdo zamění větu „křesťané a církevní instituce se v dějinách dopouštěli násilí“ za větu „křesťanství zvítězilo díky násilí“, udělá velký skok. A když na tento skok upozorním, není to manipulace. Je to upozornění, že historická argumentace není trampolína.
Na okraj ještě drobná poznámka k logice, kterou autorka opírá o Grahama Priesta. Citovat knihu o logice je jistě v pořádku, jenže samotná logika zde nijak porušena nebyla. Pokud řeknu, že křesťané a církevní instituce se později dopouštěli násilí, a zároveň tvrdím, že křesťanství nevzniklo a nerozšířilo se primárně násilím, nevytvářím rozpor, ale rozlišuji časovou rovinu. Zaměnit toto rozlišení za protimluv není důkaz logické chyby v mém textu, ale spíše ukázka, jak snadno se dá logika použít jako dekorace místo nástroje.
Kulturní vlivy nejsou důkaz krádeže
Autorka přidává přirovnání ke katolíkům, kteří prý „vstřebávali pohanské kulty“ a tvářili se, že jsou jejich původci. Tady je dobré opět zastavit a uklidit pojmy ze stolu. Ano, křesťanství žilo v konkrétních kulturách a přebíralo některé výrazy, formy, symboly i zvyky. Kdo to popírá, popírá obyčejnou skutečnost dějin. Jenže převzít jazyk nebo kulturní formu neznamená ukrást obsah.
Když křesťanská teologie použila řecké pojmy, neznamená to, že se stala řeckým mýtem s kostelní fasádou. Když církev přizpůsobila některé svátky nebo zvyky místní kultuře, neznamená to, že se víra změnila v pohanství převlečené do ornátu. Každá živá tradice vstupuje do kultury, používá její jazyk a zároveň ho proměňuje. Pokud dnes někdo použije internet k hlásání evangelia, nestává se tím apoštolem Wi-Fi routeru. Používá prostředek své doby.
To je rozdíl mezi inkulturací a krádeží. První je dějinný proces. Druhé je obvinění, které zní dobře, ale často stojí na příliš líném čtení skutečnosti.
Urážka intelektu není argument
Nejvážnější část jejího textu je tvrzení, že přitažlivost křesťanství spočívala v tom, že jeho přijetí „nevyžaduje mnoho intelektu“. Autorka to označuje za nezpochybnitelný fakt. Jenže nezpochybnitelný fakt to není. Je to spíš názor s vyhrnutými rukávy a s výrazem člověka, který si spletl pohrdání s analýzou.
Křesťanství skutečně oslovovalo prosté lidi. Ano. Oslovovalo otroky, ženy, chudé, nemocné, lidi na okraji společnosti i ty, kterým se antický svět neuměl dívat do očí jako sobě rovným. Jenže z toho neplyne, že šlo o víru pro lidi bez intelektu. Plyne z toho, že křesťanství mělo univerzální nárok a univerzální nabídku. Mluvilo k člověku jako k člověku, ne jako k držiteli akademického titulu. Zaměnit přístupnost víry za intelektuální primitivnost je omyl, který vypovídá víc o elitářství kritika než o dějinách křesťanství.
To je mimochodem jedna z jeho největších sil. Evangelium není soukromý filozofický klub pro ty, kdo si umí správně řecky zavázat sandály. Je to zvěst pro rybáře, učence, vdovy, celníky, vojáky, děti i ty, kdo mají v životě víc otázek než odpovědí. To není intelektuální slabost. To je lidská hloubka.
Zároveň je naprosto neudržitelné tvrdit, že křesťanství nevyžadovalo myšlení. Křesťanská tradice dala evropské kultuře obrovské intelektuální dědictví. Augustin promýšlel čas, paměť, vůli, milost, zlo i lidské nitro s hloubkou, která dodnes nezestárla. Tomáš Akvinský vystavěl syntézu víry a rozumu, kterou nelze odbýt větou, že křesťané moc nepřemýšleli. Křesťanská teologie po staletí řešila otázky osoby, bytí, svobody, pravdy, svědomí, spravedlnosti a také oprávněnosti použití síly.
Právě Augustinova tradice uvažování o spravedlivé válce ukazuje, že křesťanství se nesmířilo s tím, že moc má automaticky pravdu. Naopak se snažilo moc podřídit morálním kritériím, byť se to v praxi často tragicky nedařilo. A to je pro poctivou debatu důležité. Křesťanství se nemá omlouvat z dějin, ale ani se nemá nechat odsoudit karikaturou.
Kritizovat křesťanství je naprosto legitimní. Naznačovat však, že jeho přitažlivost spočívala v intelektuální nenáročnosti, je laciné. Zvlášť když se tím jedním tahem shodí nejen víra, ale také miliony lidí, kteří v ní hledali smysl, naději, odpovědnost a sílu unést život. To už není historická analýza. To je salonní pohrdání převlečené za kritické myšlení.
Fantazie není na mé straně
Autorka mi vytýká, že si vytvářím fantaskní představy o tom, co napsala. Jenže já jsem reagoval na její skutečnou tezi. Ona tvrdila, že křesťanství zvítězilo díky násilné eliminaci nepřátel a že jeho přitažlivost souvisela s nízkými nároky na myšlení. Právě tyto dvě věci jsem rozporoval.
Nevytvářel jsem si tedy žádného slaměného panáka. Reagoval jsem na konkrétní obsah. Pokud dnes autorka tvrdí, že jsem polemizoval s vlastní fantazií, pak se ptám jednoduše: co přesně jsem jí připsal, co v jejím textu nebylo? Že mluvila o násilném šíření křesťanství? To tam bylo. Že mluvila o nízké intelektuální náročnosti křesťanství? To tam bylo také. Že jsem odmítl udělat z těchto tvrzení nezpochybnitelná fakta? Ano. To je smysl polemiky.
A ještě poznámka k tomu, že jsem prý chtěl na Mensanku „hodit špatné svědomí křesťanů“. Ne. Špatné svědomí křesťanů si křesťané musí nést sami tam, kde je oprávněné. A já jsem se mu ve svém textu nijak nevyhýbal. Výslovně jsem napsal, že mocenské křesťanství se někdy zpronevěřilo vlastnímu evangeliu. To není uhýbání. To je přiznání. Jenže přiznat vinu není totéž jako přijmout špatně sestavenou obžalobu.
Dějiny křesťanů a církevních institucí mají na rukou krev. Ano. Ale křesťanství nevzniklo z krve svých nepřátel. Vzniklo ze svědectví lidí, kteří často prolévali krev vlastní. Teprve později, když se dostalo k moci, se někdy tragicky naučilo jazyk, který nemělo nikdy přijmout. To je přesnější, méně efektní a méně pohodlné. Ale právě proto je to poctivější.
Závěrem tedy stručně. Nepopřel jsem svou tezi. Neparazitoval jsem na cizím názoru. Nepolemizoval jsem s fantazií. Pouze jsem odmítl jednoduché tvrzení, že dějiny křesťanství lze vysvětlit hlavně násilím a nízkými nároky na intelekt. Mensanka má právo křesťanství kritizovat. Já mám právo upozornit, že kritika není silnější tím, že si dovolí být nepřesná.
A pokud má být její článek praktickou ukázkou, jak argumentují křesťané, pak ten můj může být skromnou ukázkou, jak odpovídá křesťan, který ví, že církev nebyla vždy svatá ve svých činech, ale také ví, že dějiny nejsou pytel, do kterého se nahází všechno nepříjemné a pak se na něj napíše „důkaz“. Pravda si zaslouží víc než nálepku. A dějiny také.
Zdroje:
Encyclopaedia Britannica: Edict of Milan
Encyclopaedia Britannica: Christianity – Relations between Christianity and the Roman government and the Hellenistic culture
Encyclopaedia Britannica: Christianity – The alliance between church and empire
Encyclopaedia Britannica: Christianity – Church and state
Stanford Encyclopedia of Philosophy: Augustine of Hippo
Stanford Encyclopedia of Philosophy: Trinity
Graham Priest: Logika. Průvodce pro každého, 2007, český překlad knihy Logic: A Very Short Introduction
P. S.: Zajímá mě, jak tyto reakční články vnímáte vy, čtenáři. Mají podle vás smysl jako věcné doplnění a oprava zjednodušených tvrzení, nebo už je to jen slovní ping-pong, při němž létá míček, ale pravda zůstává znuděně sedět u stolu? Napište mi do komentářů. Vaše reakce mě opravdu zajímají.
