Když se z víry udělá nekromancie: proč úcta ke svatým není magie ani vyvolávání mrtvých

Slovo „nekromancie“ má zvláštní schopnost. Jakmile se objeví v titulku, relikvie začnou působit jako hororové rekvizity, modlitba ke svatým připomíná noční směnu na spiritistické lince a kostel skoro vypadá, jako by se v sakristii po večerech místo kadidla míchal kouř z okultních pokusů. Jenže právě tady neleží problém ve víře, ale ve slovníku, který se na ni násilně navlékne. Když se úplně jiné věci popíšou cizími slovy, začnou vypadat jako karikatura sebe samých.

Nazvat křesťanskou úctu ke svatým nekromancií vypadá na první pohled odvážně. Jenže ve skutečnosti je to asi stejně přesné, jako kdyby někdo řekl, že návštěva lékaře je voodoo, protože se tam také pracuje s tělem. Nekromancie v biblickém i křesťanském smyslu znamená snahu mrtvé vyvolat, ovládat, získat od nich skryté informace nebo nějakou moc. Právě proto ji Písmo odmítá zcela jasně, stačí otevřít Dt 18,10-12. To je svět manipulace, magie a snahy mít duchovní realitu pod kontrolou.

Úcta ke svatým ale stojí na opačné logice. Křesťan se nesnaží nikoho přivolat z podsvětí, nerozkazuje mrtvým, nevytahuje z nich tajné zprávy o budoucnosti a nezjišťuje, jestli mu příští týden vyjde počasí na dovolenou. Prosí o přímluvu ty, o nichž věří, že žijí u Boha, protože Kristus sám říká, že Bůh není Bohem mrtvých, ale živých, jak čteme v Mk 12,27. To je podstatný rozdíl. Nejde o kontakt s mrtvými, ale o vztah s těmi, kteří v Bohu žijí.

Kdyby byla každá prosba o modlitbu nekromancií, museli bychom zakázat i obyčejné lidské „prosím tě, vzpomeň si na mě v modlitbě“. A z kostela by se rázem stalo velmi tiché místo, protože půlka běžné zbožnosti by spadala do kategorie trestného činu proti duchovní hygieně. Jenže právě tady je vidět, jak moc záleží na tom, zda člověk rozlišuje, nebo jen hází všechno do jednoho pytle. A pytel s nápisem magie bývá oblíbený, protože v něm vypadá všechno podezřele už z principu.

Tridentské vyznání víry skutečně mluví o úctě ke svatým, jejich obrazům i ostatkům. Jenže ne proto, aby z církve udělalo duchovní archeologický klub nebo pobočku esoterického veletrhu. Mluví o tom proto, aby bylo jasné, že nejde o náhradu Boha, nýbrž o úctu k lidem, v jejichž životě se Boží milost stala viditelnou. Když si tohle člověk nechá utéct, začne mu víra připomínat všechno možné. Jen ne to, čím opravdu je.

První křesťané navíc nezačali se svatými až ve chvíli, kdy církev ztloustla, usadila se a dostala chuť na relikviáře, zlato a procesí. Už ve 2. století máme svědectví v textu Martyrium Polycarpi, že křesťané uchovávali ostatky mučedníků a scházeli se u jejich hrobů. Nedělali to proto, že by si mysleli, že kost umí splnit tři přání a čtvrté přidá zdarma. Dělali to proto, že v těch lidech viděli svědky Krista, kteří zůstali věrní až do smrti.

Tady je dobré říct něco, co čtenáři snad pomůže. Křesťanství nikdy nepracovalo s představou, že tělo je jen obal, který po smrti hodíme do koše a tím to končí. Naopak. Křesťanská víra stojí na vtělení a vzkříšení. Bůh se stal tělem. Kristus vstal z mrtvých tělesně. A právě proto tělo člověka není nějaký biologický obal na duši, ale součást jeho osobního příběhu před Bohem. Z toho vyrůstá i úcta k ostatkům. Ne z magie, ale z víry, že člověk patří Bohu celý.

Tohle je přesně místo, kde se v podobných textech často udělá zkratka. Řekne se, že církev zakazuje spiritismus, ale sama prý dělá totéž. Jenže nedělá. Spiritismus chce kontakt vyvolat a řídit. Křesťanská modlitba nic nevyvolává ani neřídí. Neříká nebi, co má dělat, a nesedí nad ním s tužkou jako úředník nad spisem. Prosí. To je celé. Prosí o přímluvu. Podobně jako když člověk požádá někoho blízkého, aby se za něj modlil. Rozdíl není kosmetický. Je zásadní.

Často se vytahuje námitka, že Bible přece nikde nepřikazuje uctívat ostatky, a proto jde o pozdější přídavek, nejlépe pohanský, lehce zaprášený a dobře prodávaný. Jenže takhle se s Písmem zachází dost násilně. Bible není katalog liturgických předpisů s oddělením relikvií mezi kapitolou o kadidle a poznámkou ke kalichu. Neobsahuje systematický návod typu „takto správně pracovat s ostatky svatých“. To ale ještě neznamená, že by biblické myšlení bylo vůči této úctě slepé nebo nepřátelské.

Stačí připomenout známou scénu z 2 Král 13,21, kdy se mrtvý člověk dotkne kostí proroka Elíši a ožije. Není to samozřejmě manuál na výrobu relikviáře a žádný rozumný teolog z toho nebude dělat reklamu na kostěnou spiritualitu. Je to však velmi silný biblický obraz, že Bůh není omezen ani smrtí, ani hmotou. To, co člověk považuje za konec, nemusí být před Bohem konec vůbec.

Podobně Mojžíšův skrytý hrob v Dt 34,5 až 6 není důkazem proti každé úctě. Je spíš varováním, aby se z konkrétního místa nestalo modlářství. A to je rozdíl, který bývá v polemikách soustavně přehlížen. Problém totiž neleží v úctě samotné, ale v jejím zneužití. To je starý lidský příběh. Dá se zneužít autorita, láska, peníze, vzdělání, internet i půst. Nikdo z toho ale nedělá argument, že tedy láska, vzdělání a internet jsou od ďábla. Tedy někdy možná internet trochu ano, ale to je jiná kapitola.

Tato raná křesťanská zkušenost se pak přirozeně promítla i do slavení eucharistie u hrobů mučedníků. Nešlo o kult kostí, ale o úctu k člověku, který nezradil víru ani ve chvíli, kdy se to nejvíc lámalo. Tělo nebylo vnímáno jako odpad po duši. Bylo součástí osoby, která patřila Bohu. To je velmi křesťanské a velmi střízlivé zároveň.

Spojovat rozvoj úcty k relikviím hlavně s papežem Řehořem Velikým proto není přesné. Řehoř tuto tradici nevymyslel. Pohyboval se v tradici, která byla už dávno živá. Když se později relikvie vkládaly do oltářů, nešlo o magické zprovoznění budovy, jako by kostel bez jedné správné kosti nenaskočil do liturgického provozu. Šlo o obraz společenství církve, v němž eucharistii neslaví jen ti, kdo zrovna sedí v lavicích, ale celé Kristovo tělo, živí i ti, kdo mu zůstali věrní až do smrti.

A pak přijde obvyklý výsměch. Hřebů z Kristova kříže je tolik, že by se jimi dalo zpevnit půl Moravy, a hlav Jana Křtitele po Evropě kolovalo víc, než by unesla i velmi velkorysá anatomie. Ano, lidská zbožnost uměla občas přestřelit a obchod s relikviemi nebo jejich falšování patří k temnějším kapitolám dějin. Jenže zneužití nepopírá smysl. Když někdo prodává falešné obrazy, neznamená to, že malířství je podvod. To není argument proti víře, ale proti lidské chamtivosti.

Velmi oblíbené je také tvrzení, že křesťanství má své praktiky původně pohanské a že je jen převzalo, pokřtilo a nechalo běžet dál. Zní to učeně, ale ve skutečnosti to bývá jen jinak převlečené nedorozumění. Křesťanství od počátku velmi pečlivě rozlišovalo mezi tím, co může převzít jako formu, a tím, co musí odmítnout jako obsah. Apoštol Pavel skutečně odmítá účast na modlářských obětech v 1 Kor 10,20 až 21. Jenže tentýž Pavel dokáže v Athénách navázat na náboženské hledání posluchačů a mluvit o „neznámém Bohu“ (Sk 17,23). To znamená, že podobnost ještě není totožnost. A že křesťanství není kulturně sterilní laboratoř.

Podobně je to se svatozáří. Ano, nimbus má své předkřesťanské paralely. To je historický fakt. Jenže křesťanství nepřebírá význam, nýbrž tvar. Vizuální jazyk může být podobný, obsah je jiný. Svatozář neříká, že světec je další bůh. Říká, že jeho život byl prostoupen Božím světlem. Jestli chce někdo dokázat pohanský původ víry z toho, že se používá podobný symbol, pak by musel dojít k závěru, že každý prsten je zbytek slunečního kultu a každá svíčka podezřelý relikt dávného ohňového obřadu.

Ještě větší zmatek nastává v pasáži o islámu. Tady už se nepřehazuje jen teologie, ale i základní pojmy. Saudové nejsou náboženský směr, ale vládnoucí dynastie Al Saúd, tedy rod, po němž se jmenuje Saúdská Arábie. Pokud je řeč o odmítání návštěv hrobů a svatyní, pak nejde o nějaké neurčité „Saudy“, ale o wahhábistický proud sunnitského islámu, historicky spojený s touto dynastií. Naopak úcta k hrobům svatých je silná především v šíitském prostředí a také v části tradiční sunnitské súfijské zbožnosti. Smíchat dynastii, stát, náboženský směr a vnitřní dějiny islámu do jednoho hrnce není statečná analýza. Je to spíš náboženská verze bramboračky, do níž někdo vhodil i naběračku.

Jedna z největších karikatur celého tématu spočívá v tvrzení, že katolická církev si vedle Boha pořídila ještě celý zástup menších bohů a bohyň. Člověk prý místo jednoho Boha dostane duchovní obchodní dům, v němž má každý světec svůj pultík a sortiment. Na první pohled to zní chytře, na druhý je to jen další slovní kouř.

Katolická teologie totiž velmi přesně rozlišuje mezi klaněním a úctou. Klanění, tedy adorace, patří jedině Bohu. Svatým se neklaníme jako Bohu, ale prokazujeme jim úctu, protože na jejich životě je vidět, co dokáže Boží milost v obyčejném člověku. To není slovní hra pro milovníky katechismu. To je základní rozdíl. Kdo ho smaže, tomu bude všechno připadat jako modloslužba, podobně jako člověku bez hudebního sluchu splývá Mozart i siréna sanitky do jedné hlučné kategorie.

V Novém zákoně se slovem svatí opravdu označují všichni křesťané, například v 1 Kor 1,2. Už velmi brzy se ale toto slovo začalo používat zvláštním způsobem pro ty, jejichž život byl mimořádným svědectvím víry, zvláště pro mučedníky. Nejde o pozdní výmysl církve v krizi, jak se někdy tvrdí, ale o přirozené rozlišení, které vyrostlo ze zkušenosti. Někteří lidé prostě evangelium nežili jen slovy, ale celým životem tak výrazně, že je nešlo minout.

Podobně pobaví i spojování Vulgáty se „zvulgárněním“ víry. Jenže vulgata editio znamená prostě obecně rozšířené, lidové vydání Bible. Smyslem bylo, aby jí rozuměl obyčejný člověk. Tedy přesný opak duchovní mlhy pro zasvěcené. Tady už nejde o historii, ale spíš o slovní akrobacii, která sice cinkne o uši, ale na pravdě moc nepřistane.

A pak je tu Jan Hus. Ano, jeho popel byl rozptýlen. Jenže ne jako jemná teologická úvaha o relikviích, nýbrž především jako mocenské gesto. Jeho kritika mířila hlavně proti zneužívání a obchodování, ne proti samotné myšlence svatosti. Udělat z toho argument proti úctě ke svatým je podobně poctivé, jako dokazovat z existence falešných bankovek, že peníze vůbec neexistují.

Nakonec nejde o kost, lebku, relikviář ani o počet proseb, které člověk vysloví. Jde o to, jak se dívá na víru. Pokud ji chápe jako magii, bude mu všechno připomínat magii. Pokud ji chápe jako vztah, začne věci vidět jinak. Relikvie pak nejsou okultní předměty, ale paměť člověka, který žil evangelium až do důsledků. Svatí nejsou přetížená nebeská centrála, které už by měl někdo dopřát svatý klid. Jsou součástí společenství, které smrt nepřerušila.

Ironická poznámka, že Kristus a svatí už by možná ocenili, kdyby je lidé přestali obtěžovat svými prosbami, je možná literárně vtipná. Teologicky ale míří vedle. Modlitba není obtěžování nebe, stejně jako dítě neobtěžuje rodiče tím, že přijde s prosbou. Vztah není zneužívání linky 155. Vztah je právě to, co člověka drží, když se mu život rozpadá pod rukama a když už nemá sílu ani na vlastní slova.

Celý spor tedy nestojí na tom, kolik je relikvií, kolik je světců a kolik obrazů visí v kostele. Stojí na tom, jestli člověk rozumí tomu, co křesťanství skutečně říká. Ne že vedle jednoho Boha sedí další menší bohové na skládacích židličkách a čekají na pracovní pokyny. Ale že existuje společenství těch, které Bůh drží při životě i za hranicí smrti.

A to je možná na tom všem pro dnešního člověka nejnepohodlnější. Křesťanství totiž netvrdí, že kost má magickou moc. Tvrdí něco daleko náročnějšího. Že i obyčejný člověk může žít tak věrně, že po něm nezůstane jen hrob, ale svědectví.

A to už není horor, ale zrcadlo nastavené každému z nás.

Zdroje:

Písmo svaté, ekumenický překlad: Dt 18,10–12; Mk 12,27; 2 Král 13,21; Dt 34,5–6; 1 Kor 10,20–21; Sk 17,23; 1 Kor 1,2.

Martyrium Polycarpi, kap. 17–18, raně křesťanské svědectví o úctě k ostatkům mučedníků už ve 2. století.

Tridentský koncil, 25. zasedání: dekret o vzývání svatých, úctě k relikviím a svatým obrazům.

sv. Jeroným, Contra Vigilantium (obrana úcty k relikviím a odmítnutí obvinění z modloslužby).

sv. Augustin, O Boží obci, kniha XXII (památka mučedníků, vzkříšení těla a společenství svatých).

Katechismus katolické církve, čl. 956–957, 1674.