Článek
Nekromant je mág, který komunikuje s mrtvými. V tomto případě je komunikační směr spíše opačný. Svatý po smrti skrz své tělo komunikuje s těmi, kteří ho vzývají. Rituál se podobá spiritistickým seancím, a přitom církev něco takového za normálních okolností zakazuje. Komunikace s mrtvými je vyloučená, nikoliv však se svatými, protože ti v duchovním světě jsou podle křesťanské teologie živí a aktivní.
Tridentské vyznání víry stanoví, že svatí mají být vzýváni jako přímluvci u Boha a že se mají uctívat ostatky svatých i obrazy svatých.
Katolická církev přísně zakazuje praktiky jako je spiritismus - komunikace s mrtvými a magické praktiky nekromancie - vyvolávání mrtvých, a přitom je sama oficiálně praktikuje.
Katolická církev tvrdí, že většina jejích věroučných praktik je původně pohanských a že je posvětila převzetím do církve. Takový český karmelitánský páter Vojtěch Kodet hromží nad spiritisty, proutkaři, esoterikou a velikonočními vajíčky, zatímco spiritualita jeho řádu je původem pohanská.
S přejímáním pohanských zvyků by jistě nesouhlasili ranní křesťané v čele se zakladatelem křesťanských komunit ve světě apoštolem Pavlem. Ten, když řešil, zda mohou křesťané jíst jídlo obětované původně modlám, něco takového razantně odmítl, a to se nejednalo o převzetí pohanských sošek, pouze jídla, které jim mělo být servírováno. Prohlásil k tomu:
Věci, které obětují národy, obětují démonům, a ne Bohu; a nechci, abyste se stali podílníky s démony. Nemůžete pít Boží kalich a kalich démonů; nemůžete se účastnit ‚Božího stolu‘ a stolu démonů.
Tehdy v 1. a 2. století bylo něco takového jako uctívání ostatků svatých vyloučeno. Ani Starý ani Nový zákon k němu totiž nezavdává žádnou příčinu. Jak k němu tedy došlo?
Proč církev uctívá ostatky svatých
Šíitská svatyně imáma Husajna
Protestanté jsou jiní. Ti vznikli právě z těch, kteří považovali uctívání ostatků svatých za démonismus. Původně totiž v biblickém učení nic o uctívání ostatků není. Přiznávají to i katolické zdroje:
Je marné hledat ospravedlnění kultu ostatků ve Starém zákoně; ani v Novém zákoně se ostatkům nevěnuje velká pozornost. Zdá se, že Origenes [církevní „otec“] pokládal tuto zvyklost za pohanskou známku úcty k hmotnému předmětu.
Rozhodně nejde o mámení, ale jedná se o prostý fakt. V Bibli nikde není zaznamenán akt obřadní úcty, kterou by někdo prokazoval něčím ostatkům. Samotný vůdce izraelského národa - Mojžíš byl podle biblické zprávy pohřben raději přímo Bohem, aby nikdo nezjistil, kde má hrob.
Uctívání ostatků svatých je však běžné i v islámu. Obzvláště v tom šíitském. Právě rozpor mezi Saudy a šíity vedl ke schizmatu v moderní době a k vytvoření extrémní verze islámu, kterou zastává současná Saudská Arábie. Říká se jí wahhábismus. Al-Wahháb tvrdil, že i chodit k hrobům mrtvých proroků je svatokrádežné.
Uctívání ostatků tedy má zřejmě kořeny ve starých čarodějnických rituálech na Blízkém východě. Existovalo dávno před křesťanstvím i samotným islámem. A jak se rozšířilo v křesťanství?
Je-libo svatou kost? Zaplať!
Lebka sv. Kermatina
Cesta křesťanů za ostatky svatých respektive relikviemi začala ve velké míře s papežem Řehořem Velikým (590-604), který tímto chtěl odsvětit pohanské chrámy, a aby se ušetřil stavební materiál a energie, zasvětit je křesťanskému Bohu. Jenomže chápal, že sám od sebe svým žehnacím rituálem nikomu žádnou svátost nepřinese, a tak přikázal, aby byly budovy zásobeny relikviemi.
Nejběžnějším symbolem všech svatých je nimbus (obláček), zářivý ohraničený útvar obklopující hlavu světce. Jeho původ je předkřesťanský a příklady toho se nacházejí v helénistickém umění s pohanskou inspirací; svatozář se používala, jak dokládají mozaiky a mince, pro polobohy a božstva, jako byli Neptun, Jupiter, Bakchus, a zejména Apollo (bůh slunce).
Jinými slovy, používaly se pozůstatky těch, u kterých bylo zřejmé, že se za víru opravdu obětovali, a tak jejich duši církev magicky uvěznila ve svých budovách. Bohužel, v mnoha případech s jejich souhlasem. Pak pochopitelně narostl počet těchto relikvií, třeba hřebů z Kristova kříže máme tolik, že bychom jimi mohli oskobovat celý Mount Everest, nebo máme tolik hlav Jana Křtitele, že bychom z nich mohli tvořit mnohohlavé dračí saně.
Řehoř Veliký používal titul „služebník služebníků Božích“
Uctívání ostatků jako překračování hranic mezi monoteismem a polyteismem
Katolické církvi sv. Trojice nestačí
Katolická církev bez ohledu na její tvrzení o výhradním uctívání jednoho Boha vlastně svou výzvou k uctívání svatých vede k tomu, že mají lidé zpravidla představu o více bozích než o jednom. Zástup svatých se tak stal takovou přehlídkou menších bohů a bohyň, ke kterým se věřící modlí a vyprošují si od nich životní štěstí. Nejblíže je tento koncept tomu, co funguje v hinduismu.
Ostatně o Ježíši Kristu se již dlouho spekuluje, že se pro své učení inspiroval v Indii. Překvapivě, když přišli křesťanští misionáři do Indie, byli zde vřele přijati. Ježíš byl samotnými Indy akceptován. Jeho sošku Indové přidali k hinduistickým bohům a tím to skončilo.
V helénistickém a římském umění se sluneční bůh Hélios a římští císaři často objevují s korunou paprsků. Rané křesťanské umění se té formě vyhýbalo kvůli jejímu pohanskému původu, ale křesťanští císaři přijímali pro své oficiální podobizny prostý kruhový nimbus. Od poloviny 4. století byl i Kristus zobrazován s tímto císařským označením. Teprve v 6. století se svatozář stala obvyklou pro Pannu Marii a jiné svaté.
Katolická církev se očividně svým pojetím uctívání svatých pohybuje na tenkém ledě biblické teologie, která mimochodem svého času popisovala jako svaté všechny křesťany. Nicméně, s nárůstem zájmu mas o křesťanskou zvěst na jedné straně a s minimální potřebou za křesťanské ideály něco obětovat na straně druhé vznikla priviligovaná skupina svatých, kteří se obětovali za druhé, zatímco ti druzí z jejich dobrých skutků tyli za jejich života a pochopitelně doufali, že tomu tak bude věčně, i po jejich smrti.
Bůh totiž není Bohem nepořádku, ale pokoje jako ve všech sborech svatých.
Svatí jako zvláštní kategorie, to je pozdní výmysl katolické církve, která se ocitla již od 4. století ve velké krizi. A tak vznikli jedni křesťané, ti skuteční, a pak ti druzí, pro které ti první vše duchovně zajišťovali. V podstatě takto křesťanství zlidovělo i zvulgárnělo, od toho se píše latina: vulgáta, ve které byla vydávána Bible jakožto v tehdejším hovorovém jazyce.
Svatí a jejich ostatky jsou nepochybně velké téma, do kterého se svého času zapletl i český reformátor Jan Hus. Nakonec jej raději spálili na hranici a jeho popel rozptýlili do řeky, aby se právě on nestal předmětem uctívání ostatků. Myslím, že by nakonec s něčím takovým souhlasil. Ono totiž není nic příjemného žít s představou, že i po smrti vám ostatní nedají pokoj a budou vás neustále otravovat i do záhrobí.
Ostatně něco podobného se stalo i Ježíši Kristu, kterého křesťanské církve neustále vystavují na kříži, miliony věřících jej neustále o něco žádají, místo toho, aby mu dali svatý klid.
Možná by stálo za to, kdyby samotní svatí tu tíži věčných proseb, které se na ně valí ze všech stran, zkusili hodit na ty, kteří jejich „služeb“ nejvíce využívají vzhledem k tomu, jak málo je potřebují. Aby i jiní lidé, zvyklí těžit z duchovních bonusů druhých sami museli zažít, jaké to je dávat druhým ze svého a nic za to neočekávat, jen to, že jejich ostatky někdo roznese po světě a bude ho věčně vyvolávat ze záhrobí. Je to totiž podobné, jako když někdo zneužívá linku 155, a tak se nedostává urgentních služeb těm, kteří je potřebují, protože je nadužívají ti, kteří je nepotřebují vůbec. A přetěžují se tím zdravotníci.
Jako lidé jsme si přece před Bohem všichni rovni, a pokud nejste organizovaní věřící, tak jsme si všichni rovni jako členové lidského společenství, tak proč si pro jednou nevyměnit role. Prosebníci, nechť nesou zátěž svatých, a svatí, nechť dostanou vše, o co si zrovna řeknou. Třeba i ten svatý klid.
Zdroje:
Anneka Mulder-Bakker (ed.), The Invention of Saintliness. 2002. Routledge.
Brown, Peter, The Cult of the Saints: Its Rise and Function in Latin Christianity. 1981. University of Chicago Press.
