Článek
Pokud na něčím domě postavíte další patro, dá se říci, že stojíte na stejných základech. A rozhodně se nedá mluvit o „novém“ domě. A stejně tak to bylo s pomyslným vítězstvím křesťanství nad pohanstvím.
Nicméně, nechejme oficiální církevní zdroje se vyjádřit, abychom se dozvěděli, co všechno je vlastně dnes pohanské a křesťané to ctí jen proto, že to bylo oděno do ctnostného křesťanského, kněžského či mnišského roucha.
Co je na dnešním křesťanství pohanského
Kardinál Henry Newman, vysoce ceněný teolog katolické církve
Dá se říci, že pokud byste z křesťanství odstranili evangelia, Pavlovy listy a několik knih ze Starého zákona, respektive Bibli samotnou, kterou většina katolíků a protestantů sama moc nezná či nečte, přestože se na ni stále dnešní církve jak katolická či protestantská odvolávají, moc by z něj nezbylo.
I samotné výklady Písma svatého jsou totiž skrz na skrz pohanské. Tak třeba Marie, jakožto uctívaná Panna, nenavazuje na evangelia, ale načítá se do nich zvěst egyptské bohyně Isis. Anebo Ježíš jako součástí Trojice je de facto převzetím pohanských triád z Babylónu a Egypta. Pokud byste náhodu měli pocit, že to je nesmysl, není problém si tato tvrzení ověřit v oficiálních církevních zdrojích.
Existuje zvláštní katolická formule, která připomíná větu: abraka dabra. Jinými slovy, my víme, že většina z toho, co učíme a jak se chováme - liturgicky i rituálně, navazuje na pohanství, ale my jsme to tím převzetím do církve posvětili.
Potvrzuje to i autorita nade vše povolaná, katolický kardinál Henry Newman. Nechme ho promluvit:
Všude uznávaný stav je, že velká část toho, co se všeobecně považuje za křesťanskou pravdu, je možno v pozůstatcích nebo v jednotlivých částech najít v pohanských filozofiích a náboženstvích. Například nauka o trojici existuje jak na Východě tak i na Západě; totéž platí o obřadu omývání a rituálu oběti. Nauka o Božském Slovu je platónská, nauka o vtělení je indická.
Nestačí vám toto vyjádření? Ano, svatá Trojice je pohanská nauka. Pokud jste si mysleli něco jiného, musíte se smířit s pravdou. Jak říká Ježíš: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ Nevím ale, jestli vás taková pravda potěší.
Je třeba chápat, že křesťanství vzniklo v Jeruzalémě a ne Babylóně či Egyptě. Nicméně, stalo se rukojmím afrických teologů jako byli Tertullianus a Augustin, kteří začali měnit obsah jak evangelií tak jejich interpretaci, a to prismatem pouštních babylónských a egyptských mystérií.
To vše církev dobře ví, ale laičtí věřící o tom většinou netuší.
Křesťanská církev, kterou založil a řídil pohan
Konstantin byl pohan jako poleno, přesto určil podobu církve na staletí dopředu
Oficiálně křesťanství uznal římský císař Konstantin, který až do konce života setrvával na uctívání pohanských bohů. A křesťanství přijal v podstatě náhodou, díky vidění kříže a tomu, že si jej spojil s vítězstvím v bitvě.
Dá se bez skrupulí říci, že křesťanství ,které začalo v římských katakombách bylo do nich za Konstantina zahnáno zpět a už se z nich nevynořilo. Rozhodně ne v Římě ani v Konstantinopoli, kterou samotný císař založil. Církve na Západě i na Východě se tak začaly podobat jako vejce vejci. Jako vykradači pohanských hrobů.
Jakou úlohu měl nepokřtěný císař Konstantin při koncilu v Nikaji? Konstantin sám předsedal, aktivně řídil diskuse. Biskupové, zastrašení císařem, až na pouhé dvě výjimky podepsali vyznání víry, mnozí značně proti svému smýšlení.
Kardinál Newman o Konstantinovi Velikém, který žil ve čtvrtém století, říká:
„Léta po tom, kdy v roce 312 n. l. dobyl Řím, oznámil Konstantin, že v předvečer svého tažení měl vidění planoucího kříže s nápisem „V tomto [znamení] zvítězíš“. To si nadepsal na svou standartu. Přijal základy pro římskokatolické náboženství zřejmě proto, aby získal podporu pro své vlastní politické cíle. „Křesťanský“ náboženský systém tak spojil s pohanskými názory, které mu stále byly bližší.“
Encyclopaedia Britannica říká o Konstantinovi: „Pohanství ještě muselo velmi působit na tohoto muže, který se téměř do konce svého života držel tolika pohanských pověr . Označení „Veliký“ dostal spíše na základě toho, co vykonal, než čím byl. Soudě podle jeho charakteru, byl jedním z nejnižších, komu kdy byl ve starověku nebo v novověku přisouzen tento přívlastek [„Veliký“].“ Dal dokonce zavraždit několik členů své vlastní rodiny. Jeho pohanský titul „Pontifex maximus“ byl později přenesen na papeže římskokatolické církve.“
Poprava — ne-li vražda — jeho syna a manželky svědčí o tom, že duchovní vliv křesťanství na něho vůbec nezapůsobil.
Zde se jedná o přímé iniciační přenesení pohanského titulu a jeho vtělení do nejvyšší struktury katolické církve, a jak se s tím srovnaly oficiální katolické autority?
Deinterpretace pohanství křesťanskými autoritami
Nechme znovu promluvit autoritu nade vše povolanou, kardinála Newmana. V odpovědi jednomu kritikovi, který tvrdil, že „tyto věci jsou pohanské, a proto nejsou křesťanské“, kardinál namítá: „My naopak raději říkáme, že ‚tyto věci jsou v křesťanství, a proto nejsou pohanské‘.“
To je ale vrchol arogance. Je to čisté prizma kořistníka. Je to, jako by Švédi uzmuli Ďáblovu Bibli z Čech, což udělali, a pak tvrdili, že to byli oni, kteří ji vytvořili. Podobně se chovají křesťané: zpravidla tvrdošíjně zapírají zdroje svého učení a staví se k němu jako ke svému vlastnímu dílu. Zatímco sami mají pocit, že mají patent na to, hodnotit jiné formy spirituality či duchovna jako je věštění, astrologie či přírodní léčení nebo jiné církve a náboženská hnutí.
Jsou však křesťanské směry (neučí tak trojici, svaté a podobně), které se snaží smířit s tím, že křesťané v podstatě v dnešní podobě již od 4. století nejsou vůbec křesťany, ale takový mix pohanů a křesťanů.
Kardinál Newman ve své knize Vývoj křesťanského učení říká:
„Aby Konstantin doporučil nové [římskokatolické] náboženství pohanům, přenesl do něj vnější výzdobu, na kterou byli zvyklí ve svém vlastním náboženství.“
Následně kardinál vypočítává různé zvyky své církve a připouští, že jsou „všechny pohanského původu a byly posvěceny přijetím do církve“.
A dále dodává:
„Již od časných dob byli vládci církve připraveni přijmout při vzniklé příležitosti existující rituály a zvyky lidu, stejně jako filozofii vzdělaných tříd, napodobit je a posvětit.“
Takže jestli to dobře chápeme, když dala církev určitému zvyku razítko, tak byl najednou simsalabim oficiálně čistý a křesťanský. Tehdejší pohanství se stalo křesťanstvím, a co dnes čeká třeba esoteriku? Máme čekat, že třeba za 100 let bude oficiálně součástí církve a kněží budou věřit v duchy, čakry a aury, akorát to již zkrátka bude součástí oficiální křesťanské teologie? Se standardním kořistnickým církevním přístupem se lze připravit opravdu na vše.
Jak jednoduchý svět tací lidé mají a jak jsou poznamenání na své duchovní cestě velkou pýchou a arogancí, když si myslí, že mohou takto přeznačkovávat a de facto krást cizí zvyky za bílého dne a vydávat je za své a tvářit se, že to je duchovně naprosto v pořádku?
Je to jako tvrdit, že jsem to já, kdo vyrábí, a ještě k tomu ručně, ty kožené botky, akorát na jejich spodní ražbě je napsáno velkými písmeny Made in China. Pohanské zvyky a přístupy se nedají přemalovat ani schovat. Jsou nadále pohanské, akorát praktikované lidmi na zapřenou.
Pohanství nad křesťanstvím ideologicky zvítězilo
Na symbol krucifixu byste minimálně do 4. století v církvi nenarazili, zpropagovali ho saští pohané
Používání kostelů, jejich zasvěcování jednotlivým svatým, kněžská roucha, tonzura, snubní prsten, obracení se k východu, v pozdější době obrazy, snad církevní zpěv a Kyrie elejson — to všechno je pohanského původu a bylo to posvěceno přijetím církve.
Ve skutečnosti to, co dnes vidí katolík v kostele, je minimálně z 90 % pohanské a rozhodně se nezakládá na Bibli. Svatí, očistec, svatozář, ostatky svatých, Panna Maria, zpověď, vánoční stromek, peklo, to jsou všechno zvyky, které přímo nevycházejí z biblické teologie, ale naopak vznikly jako zubní výplň kombinací pohanského amalgámu a původního zubu křesťanské moudrosti. Kdo byli ti operatéři, zubaři, kteří jím vyplnili drolící se základy křesťanské teologie? Stačí si přečíst přehled církevních otců z 3.- 12. století (v tomto století došlo k ustanovení celibátu).
Není tedy divu, že většina nauk dnešní církve ještě ve 4. století neexistovala. Je tedy směšné, pokud někdo posílá do pekel nějakého křesťana za to, že nevěří třeba Trojici. Vždyť je to pohanská nauka. A peklo ostatně také.
Pokud byste se přenesli strojem času do 1. století, řekli byste si, že dnešní katolíci či tradiční protestanti jsou jiného náboženského vyznání než křesťanského. Ve 4. století byste byli trochu blíže současnosti, ale většinu církevních zvyků či nauk z dnešní církve byste i tehdy hledali marně.
Takže zbývá zásadní otázka. Kdo přemohl koho? Když převezmete něčí názory a víru, tak kdo tady koho ideologicky porazil? Zkuste si na tuto otázku odpovědět. Ale opravdu poctivě a bez předsudků, a pokud možno bez téměř dvoutisícileté masáže církevních institucí.
Zdroje:
Kromě knih kardinála Newmana, které cituji v článku, odkazuji čtenáře na publikace o vzniku křesťanství, teologický vývoj nauk lze dohledat v jednotlivých tématických okruzích.
Paul Johnson. Dějiny křesťanství. 1999. Centrum pro studium demokracie.
Michael Collins. History of Christianity 2,000 Years of Faith. 2024. Dorling.
