Článek
Ježíš, který si připil. Zní to jako začátek kacířského traktátu nebo alespoň pozvánka k pořádné facebookové přestřelce, kde se víra, ironie a emoce řežou bez slitování. Jenže v tomto případě to nebyl status, ale socha. Od dubna 2025 stála na kopci nad vinicemi u Velkých Pavlovic. Na kříži neseděl výsměch, ale Kristus – s trnovou korunou, jednou rukou volně položenou v klíně, v druhé držel číši Frankovky. Neoslavoval smrt. Připomínal život.
Vinař Marek Lacina, autor celé instalace, nevytvořil karikaturu, natož výsměšnou provokaci. Jen se odvážil nabídnout jiný pohled – Krista, který po vzkříšení už netrpí, ale spočívá. Nevisí, ale sedí a zve. Dívá se k místnímu kostelu s klidným výrazem a v ruce drží sklenku. Ne jako gesto opilství, ale jako přípitek. Na víru. Na naději. Na tichou radost, která nebouchá jako ohňostroj, ale klíčí jako kořen révy v horké a suché půdě jižní Moravy.
Socha vzešla z prosté lidské touhy: přivést kříž mezi lidi. Ne na oltář, ale do vinohradu. Dát mu tělo. A místo liturgické strnulosti připustit i úsměv. Byla tam číše, byla tam koruna, byl tam Kristus. Až do noci na 16. června 2025.
Kristus padl. Ne kvůli hříchům. Kvůli číši
Kdysi to byli husité s cepy. V roce 2001 Tálibán s dynamitem. Dnes? Motorové pily. Někdo přišel v noci. Nevedl diskusi, nepsal stížnost, nevolal faráře. Prostě vzal pilu. V noci někdo Ježíšovi z ruky utrhl číši a celé to zakončil řezem přes kříž. Ticho se změnilo v bzukot pily. Kristus padl. Ne kvůli svému poselství. Ale kvůli něčí představě, jak má správně vypadat.
Autorem sochy je muž, který nevystudoval teologii, ale zná vinici. Jeho víra voní hlínou a fermentací. Je to zbožnost zemitá, nikoli učebnicová. A právě ta se pro někoho stala trnem v oku. Možná právě ten pokoj v Kristově tváři, ta číše plná radosti, ten nadhled místo utrpení – to všechno bylo víc než jen socha. Byl to výkřik jiného pohledu na víru. A někdo ten výkřik umlčel. Ostře, potichu, zbaběle.
Když je číše větší hrozbou než kříž
Jako jáhen jsem viděl víru mnoha podob. Viděl jsem upřímnou zbožnost, ale i její stín – fanatismus bez humoru. A vidím ho i teď. V tom tichém zásahu motorové pily proti soše, která neporušovala dogma, jen nabízela jiný úhel. Kristus, který nevisí, ale sedí. Neodsuzuje, ale sdílí. Nepřikazuje, ale zve ke stolu. Možná právě to byl ten problém.
Ten Kristus měl pořád trnovou korunu. Ale měl i nadhled. A to je kombinace, kterou část církve nedává. Když totiž Bůh není jen v nářku, ale i v radosti, začíná být podezřelý. Když víra nebolí, ale chutná, přestává být dostatečně svatá. A tak přichází řez. Ne duchovní, ale fyzický. V noci. S pilou. Bez slitování.
A přesto v tom vidím naději. Marek Lacina neudělal z Ježíše figurínu. Dal mu podobu lidského gesta. A to gesto, byť zpřerážené, stále mluví. Možná spadl do bláta, ale právě tam se vždycky rodí víno. A možná jednou někdo jiný – s vírou i odvahou – postaví nový kříž. A nebude na něm viset bolest, ale sedět Kristus. S číší v ruce a s úsměvem, který žádná pila nesrazí.
Zdroje:
